FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Cestující muž se závodnickými brýlemi a dlouhou šálou sedí ve svém kabrioletu a upřeně zírá vpřed. Na chodníku stojí velký shluk lidí s dětmi a psy a radostně mává. To vše v barvách černé, červené a bílé vyvedl výtvarník Josef Bruckmüller na přední straně Žalmanova nového alba Cestující muž. Výborný obrázek; jenom díky použité technice nepoznáme, jestli vůz jede, nebo stojí. Jestli „cestující muž“ upírá svůj zrak do dáli proto, že se řítí nekompromisně vpřed a nemá čas ohlížet se na své fanoušky...

Deska Je to boj! rozprostřená mezi nahalené didjeridoo na úvod a krásně zpívající trubku v závěru: překvapuje vás, že je to Devítka? Jedná se o zatím asi nejfolkrockovější (Čarovný kvítko, Manon, Stárnoucí muž) album Devítky, což už ale překvapení není, jen pokračování vývoje kapely. Příliš nepřekvapí ani hudba (spolu s texty až na jednu výjimku kompletně Brož): dost připomíná předchozí autorovu tvorbu, občas i někoho jiného (Vlastu Redla v Dcérence, například).

Spolektiv natočil po 22 letech desku. Hledačství vyměnil za hořké vztahy.
Pelhřimovská agentura Dobrý den zaznamenala už lecjaký bizarní rekord: letos na jaře na budějovickém křtu desky Dej mi tvar zapsala skutečnost, že jedna existující kapela (s kontinuitou dvou třetin členů) dosáhla pauzy mezi prvním a druhým albem v trvání 22 let. Ta skupina se jmenuje Spolektiv.

Marien o sobě rádi hovoří jako o mladé kapele. Tou ovšem nejsou; jejich kapelník a většinový autor Víťa Troníček se na pódiích vyskytuje přes 20 let, pokud jsou v jeho generaci nějaké folkové hvězdy, tak on je jednou z nich a od něj i jeho kapely v nejlepších letech se tím pádem čeká, že žánr potáhne a zásobí novými, úspěšnými a kvalitními písničkami. Recenzované album Ze skla vzniklo pouhé dva roky po předchozí řadovce: to je minimálně na pochvalu za píli.

„Tohle CD jsem vydala vlastně kvůli písničce Písek,“ řekla Pavlína Jíšová na křtu alba. „Pořád za mnou chodili posluchači, jestli nemám nějakou desku, kde je Písek, tak jsem ji musela nahrát.“ No co: bonmot, řeknete si. Jenže ono na tom nejspíš něco bude. Minulá Pavlína Jíšová toužila být písničkářkou stojící v čele své kapely a chtěla přinášet vlastní tvorbu.

Písecký dělník, básník a rytíř natočil po sedmi letech nové album Kořeny. Jeho největší síla je v textech. Troufám si tvrdit, že mezi svými kolegy, držiteli Anděla za folk a country, je písecký písničkář Jiří Smrž možná tím nejméně nápadným. Jeho introverze – jistě spolu s až zavilou neuhýbavostí a nechutí hrát P.R. hry – jako by mu bránila využít světla ramp, která se na něj krátce upřela po získání prestižní ceny za jeho vynikající druhé album Poslední láska.

Nové dvojalbum 45 ke 45 je reprezentativní kolekcí. To, co dělá z písniček neopakovatelnou záležitost, je zpěv. Dvacet dva let byli českobudějovičtí Minnesengři v nejrůznějších podobách zásadní součástí jihočeské folkové scény. Ještě o rok delší čas už běží od chvíle, kdy v roce 1990 zaklapli kytarové futrály naposledy. Nač čekat na kulaté výročí, usoudil asi Radioservis (vydavatelství Českého rozhlasu, jehož českobudějovické studio bylo kdysi Minnesengrům mateřským