FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Titulku alba jsem slýchal letos na festivalech; kromě ní by nám kapelník, autor veškeré (s jedinou výjimkou) hudby a vůbec "pan Bokomara" Luboš Javůrek mohl zazpívat ještě Babí blín a blues Má to tak být. Dalších deset skladeb pak pouze při účasti příslušné zpěvačky, pocházející až na výjimky z Brněnska nebo z Budějovic, kde Luboš kdysi působil jako Žalmanův přidavač. Některé z deseti hostujících dam českého folku dostaly svou skladbu jako sólovou příležitost (Jindřiška Petráková, Monika Vodičková, Katka Menšíková); většina písní jsou duety Luboše Javůrka s dalšími oslovenými, tj. Pavlínou Jíšovou, Blankou Táborskou, Šárkou Benetkovou, Petrou Šany Šanclovou, Janou Zuzkou Radovou, Věrou Horkou a Pavlou Dvořáčkovou.

Budiž nejprve řečeno: bezesporu vydařené album; různé vady na kráse jsou až druhořadé. Kromě pozornost přitahující specialitky s rojem zpěvaček dostáváme na tomto cédéčku to, na co jsme od Bokomary zvyklí už od časů Okna do ulice: dobrou muziku a ještě o chlup lepší aranže - obé kapelníkovo dílo. Práce textařů osvědčených jmen (Jiří moravský Brabec, Milan Jablonský, Renata Rea Černá a další) neuráží a některé texty jsou dokonce skvělé. Nejlepší píseň je Důlní koník, kde se text Jirky moravského Brabce dokonale zapasoval do teskně mámivé melodie, výsledek podtrhla přiléhavá aranž (skvělá zobcovka - Šany) a korunoval zpěv dvojice Javůrek - Táborská. Úvodní Miláček o miláčkovi, který právě přestal být miláčkem, je dobře udělaný "bokomaří extrakt": Javůrkovy hudební postupy a Jablonského vidění světa i slovník odkapávají z každého taktu. Potěšil mě i Babí blín - hlavně v kontextu desky, jako jediná rychlá, odpíchlá věc - a dobře udělaná Semínka (text Černá, zpívá Menšíková). Dumej - písnička, kterou kompletně dodal Lubomír Nohavica - zpříma pojednává o milostném trojúhelníku (ztělesňují Javůrek, Šanclová a bookletem utajený mužský hlas - tipuji Tomáše Vunderleho). Z tištěného textu jde obava, že se jedná o taškařici úrovně TELE TELE; v kombinaci s jednoduše křišťálovou melodií a pěkným provedením jde o příjemnou záležitost. Většina zbytku desky trochu splývá, a to přes střídající se hlasy kvalitních a technicky dokonalých zpěvaček i kvality aranžéra vládnoucího pestrou baterií převážně hostujících nástrojů (elektrická kytara, banjo, mandolína, flétny, dobro, akordeon, klávesy, cimbálek, trubka, saxofon, perkuse, bicí...)

Zpěv většinou hluboko posazený, hodně přitlumený až zavzdušněný, jakoby se snahou o hluboký prožitek, ale přitom dost jednobarevný. Taková charakteristika se hodí, ať už zpívá Zuzka Radová, Monika Vodičková, Pavla Dvořáčková, Věra Horká (v Pláži, ovlivněné jazzem, latinou a Kamelotem) a do jisté míry i Katka Menšíková nebo Šárka Benetková. V duetech se stejným způsobem často přidává i Javůrek, takže některé skladby nejsou zpívané, ale vyšeptávané (Po horách). Živější barvy do pěvecké palety vnesla Pavlína Jíšová s ječákem, jaký ve svých "kmenových" písničkách už nějaký pátek v podstatě nepoužívá (Nejasno), a Jindřiška Petráková s materiálem, který by klidně mohl pocházet z repertoáru Žalmanova Spolu (Srdečník). Bokomaří folk se tentokrát celkem málo potkává s rockem: řeřavá elektrická kytara Džoro Entcheva se vynoří až na poslední tři písničky (Po horách, Nejasno, Kanibal).

Dovolte spekulaci na závěr: podle některých indicií mám pocit, že minimálně značná část písniček byla nahraná ještě předchozí sestavou Bokomary (tj. Šanclová - Vunderle: kytary, baskytara...), řazenou bookletem mezi hosty, a prvně jmenovaná měla možná i všechny skladby zpívat. Je koncept desky z nouze ctnost nebo dlouhodobý geniální záměr? Nevím. Kvalitu alba odpověď na tuto otázku - stejně jako to, jestli písničky z něj uslyšíme v létě na festivalech - nijak neovlivňuje.

Bokomara - Miláček. BMG, 2003. Celkový čas 52:31.