FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Uběhlo devět let. Neuvěřitelných devět let už to bude od vyjití desky 1775 básní Emily Dickinsonové, předchozího autorského alba Roberta Křesťana. Kam se za tu dobu posunula Druhá tráva a čeho jsme se my, čekající, vlastně dočkali?
S trochou jízlivosti by bylo možno konstatovat, že od RK jsme se dočkali za devět let čtyř melodií. A devíti textů. Nesoulad je dán podílem na muzice členů Druhé trávy (Lubošové Malina a Novotný) i jediného – už v podstatě stálého - hosta Ivo Viktorina (klávesy) a také zařazením dvou dylanovek. Do nikoliv příliš vysokého, ale pro řadovky Druhé trávy téměř obvyklého počtu deseti skladeb doplňuje sestavu instrumentálka Mojo (autor Luboš Malina).
U dylanovek se samozřejmě vkrádá otázka, jestli se jedná o „odpad“ z předchozího tématického alba. Jsem přesvědčen, že ne – a je to vlastně jedno, protože jsou především neuvěřitelně dobře souznějící s RK&DT. Jestliže jsem nad Dylanovkami žasl, jak je Křesťan dokázal věrně a přitom invenčně přeložit, jak jim sedí sound a aranže Druhé trávy jako vlastní, tak to je tentokrát už základní samozřejmost. Obě písně – oproti dylanovkám z Dylanovek ještě méně hitové a proslulé – jsou tentokrát natolik blízké Křesťanově melodice, že je možno při prvním poslechu CD zmateně tápat, které to vlastně jsou a kdo od koho je opsal. Platí to zejména o tříčtvrťové Every Grain of Sand (Každé zrnko písku) z alba křesťanského období Shot of Love (je zajímavé, jak snadno RK vypreparoval z českého textu – při vysoké věrnosti překladu - veškeré křesťanské názvuky). Series of Dreams (Řada snů) vyšla pouze na Bootleg Series a přes to, co jsem řekl o nevelké hitovosti, byla velmi příhodně vybrána jako otvírák alba.
Co se týče původních skladeb, nechybí již v podstatě povinný a stále působivý waltz (Zas padne noc). Závěrečná titulka je pomalá a objímající melodie a z jejího dobře přiléhajícího textu mám poprvé pocit - po vší předchozí velké poezii - že se autor obrací přímo k nám. Z dalších melodií se mi ale víc líbí ty od „ostatních“: nejtvrdší folkrock tohoto alba Mississippi (Novotný), znepokojivě smutná Sto druhů šedi (Malina) a volně zpívající Kouzelnice (Viktorin); nutno zdůraznit, že všechny tři melodie skvěle pasují k Robertovým textům, velkolepým jako vždy. Na druhou stranu Blázni a toulaví psi mnoho nepřinášejí: slyším z nich leccos staršího, hlavně asi Když jsem jí zpíval. Instrumentálka Mojo s dominujícím banjem je nespoutaná peřej plná progresivních obratů melodických i harmonických, ale v pasážích pro dvě banja dovoluje také vzpomenout na dávnou poutnickou dvojici Malina – Křesťan.
Co se týče aranží, přibylo ticha a pomlk, na druhou stranu se do hry vrátily nástroje, které jako by na 1775 básních Emily Dickinsonové trochu mizely. Nadále často drsně kvílí lap steel, ale důležité je i akustické dobro (obojí Luboš Novotný). Je tu i hodně banja, byť často nesynkopického a tedy spíš countryového než bluegrassového (Řada snů, Kouzelnice). V písni Ráno je zásadním rámcem mandolínový crosspicking, v Sto druzích šedé zase nezvyklé tóny arco basy v palcové poloze. Stylotvorné jsou i doprovodné nástroje: netuctová akustická kytara Emila Formánka (hrající i sóla), uměřené, ale hybné bicí Davida Landštofa a kontrabas Tomáše Lišky, který si umí říct o pozornost v pravou chvíli. Občas zazní i elektrická kytara (Formánek), low whistle (Malina – Každé zrnko písku), zmíněné klávesy (Viktorin – nejnápadněji jako akordeon v Marcipánu z Toleda) nebo dokonce zvonkohra (Malina – Sto druhů šedé). Dohromady lze říci, že aranže nehýří nějakými rafinovanými postupy: spíš celkem úspěšně párují obvyklý sound Druhé trávy s rovnými, masově přijatelnějšími postupy.
Robert Křesťan možná chvílemi působí v roli barda, jehož hodnota je už v pouhém propůjčení hlasu, a jako by mírně ubíral plyn. Ano, nezpochybnitelnou hodnotou je skutečně každý jím zazpívaný tón, ale přesto je to škoda. Písničky zazpívané s vyšší mírou zaujetí (Kouzelnice) mě baví pořád víc.
Sluší se zmínit, že základ desky byl natočen v Nashvillu (studio Quad).

Na závěr si zkusme odpovědět na otázku z úvodu. 1775 básní Emily Dickinsonové nebyla hezká deska. Byla temná, v řadě svých výběžků plná zmaru, deprese, porážky, velmi dobře udělaná a nesmírně silná. Marcipán z Toleda je hladší, smířlivější, velmi dobře nahraný. Kdyby byla normální situace, ve které by si vládci selektorů – bez ohledu na žánry – za těch 20 let všimli velice kvalitní a mezinárodně úspěšné kapely s nesmírně charismatickým zpěvákem a tvůrcem, pak bych dokonce řekl, že Marcipán z Toleda je ze všech desek RK&DT nejvhodnější potravou pro komerční rádia. Ale přes tuto vyšší „sjízdnost“ a snad i pozitivnost Marcipánu z Toleda lze z jeho úžlabin vidět konec. Nějaký konec, různý konec. Jestli tak soudím podle textů? Jistě, převážně ano (Kouzelnice, Zas padne noc). Ale bohužel, nejsou to jediné příznaky konce.