FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Zkusím vám postupně představit nejen zajímavé a nejen vítězné příspěvky z trampské literární soutěže Trapsavec, ale přiblížit i pohled za oponu. Přiblížíme si práci organizátorů, porotců, sáhneme občas i do historie. A každému kdo bude o to stát, umožníme vyzkoušet si práci porotce a výsledky svého bodování porovnat s bodováním porotců skutečných.

Píšete-li, máte posledních pár dnů na odeslání své poezie či prózy do literární soutěže Trapsavce neboť o půlnoci 28.2.2014 se letošní ročník uzavře a Zlatého Trapsavce či jinou cenu budete moci získat zase až za rok.

Pátek ve městě je jako týden před výplatou. Každý ví, tuší, nebo alespoň doufá, že výplatu nakonec dostane, stejně jako každý měsíc, ale to čekání je někdy až nesnesitelné. Ne, že by byla nesnesitelná ta představa, že něco nevyjde tak, jak se to očekává. Pouze to samotné očekávání věcí známých a stálých se vleče tak neuvěřitelně pomalu, že slabším povahám z toho vznikají duševní poruchy, psychózy a různé běsné stavy.

Zase začala ta pošahaná škola. Příští rok mi bude konečně osmnáct! Máma se ve mně vidí, chce ať jdu studovat medicínu. Tůdle! Nemíním večery trávit nad skriptama, zatímco ona bude sousedkám pyšně vykládat, jak má šikovnou dceru. Přišla jsem odpoledne domů a máti řádila jak tajfun. Vždycky vyrukuje s nějakým černým scénářem. Šíleně mě sjela kvůli profilu na Facebooku. Stejně vůbec netuší, co to vlastně je a jak to funguje.

„Aááá, sundejte mě!“ ječel Dřímal, kterej levitoval i s báglem asi tři metry nad zeleným pažitem jedný lesní paseky. „Klid, Dřímo. Víš, co máš dělat,“ křikl na něj Kamzík. Vypadal by dokonale v klidu, kdyby mu přitom nepřeskočil hlas. Mně z toho taky běhal mráz po zádech. Když Dřímalovy kanady měkce dosedly do trávy, všichni tři jsme si oddechli. „Fuj,“ oklepal se, „to byl blbej nápad.“ Nejistě se ohlídl nahoru, kde si před chvílí tykal s větvemi borovic.

Tak to byl teda úžasnej nápad, vzít ji s sebou. Fakt k nezaplacení. Místo abych si v klidu seděl u ohýnku a vopejkal buřtíky, sedím v zahradní restauraci penzionu Na vyhlídce, protože Jitka prostě v lese špinavýma rukama jíst nebude. Mám ji ale rád a za celou tuhle situaci si vlastně můžu sám. Smyk mě taky pěkně vypek. Na poslední chvíli přijde s tím, že musí v sobotu do práce.

Zatímco se moucha na skříni protahovala z odpoledního šlofíčku, část redakční rady nejmenovaného trampského plátku nervózně poposedávala na židlích okolo otřískaného stolu. Na první pohled se mohlo zdát, že k té nervozitě není žádný důvod. Porada se chýlila ke konci a  zbývalo jenom vyřešit předposlední stránku.  „Co tam dáme místo toho Džonova komiksu?“ zeptal se šéfredaktor.

Obloha  nad údolím bylo žlutá jako osminka žluklýho másla. To máslo stékalo z nebe do nehybné plochy přehrady a odtud vytékalo přes sypanou hráz do údolí, kde zatápělo štíty vesnických stavení, nehybně mrtvé koruny stromů a pod nimi i malou lucernu kapličky, ve které se ukrýval před začínající bouřkou nějaký svatý.

„Do háje zelenýho!“ Zaklel Víťa po tom, co se natáhl do mokrého listí. Pomalu se sbíral na nohy a rozhlížel se po temném lese. „Teď mi zbejvá stejně jít jenom nahoru na hrad,“ zahuhlal si Víťa pro sebe. Baterka mu zhasla, v lese se zamotal a celou dobu se ptal sám sebe, proč se drápe na starou zříceninu. Vlastně ho sem poslala ta víla, nebo duch nebo co to bylo. Víťa sice podezříval rum, který dostal k narozeninám od kamarádů, ale přízrak byl hodně přesvědčivý.

„Tramp is not death,“ zašeptal z posledních sil náš nejnovější kamarád, ležící čelem na desce stolu hospody U tří bernardýnů, kde každou středu míváme slezinu. Frank se na něho zahleděl laskavým pohledem, ostře kontrastujícím s okázalou přísností šerifské hvězdy přilíplé na jeho kostkované košili a s úsměvem pronesl: „Bude to dobrý tramp.“ Nebyl jsem si tím moc jistý, ale je fakt, že události dávaly za pravdu spíše šerifovi...

Milujem víkendy. Nejen, že jsou to dny v kriminále poměrně klidné, ale zejména proto, že nám dozorci dovolí mít u sebe věc, která nás drží v těchto těžkých chvílích nad vodou – naši osadní kroniku. Sedíme u stolu a za zvuků jazyků ze sousedních cel, které ani nedokážem identifikovat, listujem stránku za stránkou, a pak si při zasněném pohledu skrz zamřížované okno promítáme ty krásné časy, kdy vznikla.

„Na Dobříně straší,“ vyhrknul na nás kamarád Pařez, sotva se objevil ve dveřích hospůdky U Orla, kde jsme se sešli kvůli vyřešení další životně důležitý otázky pro budoucnost naší osady. Co s nadcházejícím víkendem? „Ahoj, taky tě rád vidím,“ důrazně pozdravil Burák. „Jo, ahoj!“ „Ve věži co?“ nadhodil Many a vesele se ksichtil. „Já nevím, jestli ve věži,“ nechytal se Pařez, „prostě na hradě a v jeho okolí straší.“  „Jo, jo, když jsi na hradě, tak ti straší ve věži,“

Jsem Tremp. Teda na rozdíl od mých kamarádů ,kteří se tak právem nazývají se tak doopravdy jmenuju. Páníčkové říkaj , že prý jsem kanadskej retrívr ,ale vcelku mi na tom nesejde, protože se mi tuze líbí v Čechách. Narodil jsem se posledního ledna v roce, kdy měli lidi staženo , co s tim jejich světem bude dál a nedaleko toho města s pěknou věží , kde kousek dál v lese bydlíval Rumcajs.  Z mých zálib bych jmenoval prohánění tenisáku, cachtání ve vodě , válení ve sněhu a nezvladatelnou touhu po jídle.

Zdalo sa mi, akoby Kristova krv stekala po stenách a bolesť Ukrižovaného sa cez farebné vitráže odrážala v tvárach pozostalých. Sviečky a zlato márne premáhali šero, bolesť a smútok. Bzukot vyplašenej muchy znel akosi nepatrične, akoby niečo škrípalo, podobne ako keď si ľudia neúprimne podávajú ruky. Farár, hoci bol Slovák, stále čosi mumlal neznámym jazykom. Vôbec mu nebolo rozumieť.

Ve skalnatém údolí Říčky se kdysi dívaly všeliké podivnosti. Povídalo se, že se tam za temných nocí zjevuje dobrý duch, strašidlo jakési. Tedy zjevuje – popravdě, nikdo ho nikdy nespatřil, ale historek o něm kolovalo nepočítaně. A pokud by přeci někdo jeho podobu někdy zahlédl, podivným kouzlem se mu obraz v mysli rozplynul.

Ta facka přilítla odněkud zleva. Pravda, znalostma fyziky jsem ve škole nikdy moc neoslňoval, ale tahle praktická ukázka zákona akce a reakce by musela udělat dojem i na samotnýho Newtona. Odlepil jsem se mírně od země, ukázkově předvedl půl druhýho obratu piruetmo a způsobně se složil před nálevní pult. „To abys věděl, jak se chovat k dámě, mladej!“, zaslechl jsem ještě odněkud z dálky a svět přestal existovat.

„Tak prostě dostanou do držky…“ nabídl Pinďa svých 170 centimetrů a odhodlání pátého piva. „A od koho to jako?“ rozhlédl se Taras po lokále, kde kromě hostinské a vlastní osady neviděl nikoho jiného, než onu provokující partu, jež v Pinďovi probudila pradávné přirozené pudy. „No…“ pohlédl Pinďa s nadějí na téměř dvoumetrového Barryho. „Barry se teda prát nebude, že ne?“ položila Kikina zmíněnému dlaň na hřbet tlapy.

Jaro vtrhlo do celýho kraje s brutální silou a hladově se zakouslo do bohatý sněhový nadílky. Díky tomu se údolím Sobotnice a jejích přítoků přehnala povodeň, a my teď procházeli naše trampský teritorium, abysme zjistili, co napáchala. Na březích bylo vidět, že ještě před pár dny byly okolní louky pod vodou, i když teď už byla Sobotnice zpátky v korytu. Pravda, vešla se tam tak tak.

Ten patlal Sisyfos se usadil v oblasti jeho žaludku hned na samém počátku bytí. Okamžik, kdy se mu usadil v teplé jeskyni  dutiny břišní měl spojený se vzpomínkou na intenzivní houpání. Na houpání a nezvratný fakt, kdy si uvědomil sám sebe. Věděl, že si v ten okamžik zhluboka  oddechl,  protože najednou bylo jasné, že může  být už jen člověkem, šimpanzem, velrybou nebo ptákem z čeledi havranovitých.

Ten les je nějakej divnej. A že jsem už lesů prošel dost. Lesy jsou různý. Hustý, řídký, tmavý, smíšený, smrkový, borový, nebo třeba zabordelený. Tenhle ne. Tenhle je prostě divnej. Takovej tichej. I v noci les žije a kdo pořádně poslouchá, hodně toho uslyší. Tady ne. Ticho jak v márnici a po cestě skřípou jenom moje kroky. Ale co. Pořád je lepší divnej les, než kanape v činžáku.