FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Díky mediální kampani je všeobecně známo, že v instituci se zkratkou ČD se pořád něco děje. Ostatně jak řekl kdysi pan Werich "ono se musí pořád něco dít, jinak by nebyly dějiny". A že v autobusové dopravě je vše košer, si musí myslet skutečně jen idealista. Následujících pár řádek je toho důkazem.

Říkali jsme mu Nykotýn. Proč taky ne, byl to vášnivý kuřak a ke všemu se civilním jménem jmenoval Nykodém. Nějak moc neprotestoval, až jednou mi povídal, že se mu ta přezdívka nelíbí, že by chtěl jinou - lepší. "A co by sis tedy představoval, Nykotýne?"

To bylo, když slavil Grošák třetí výročí svojí osady. No a my jsme tam šli - já a Fišta a Kyborg. Šli jsme přes Krkavčí horu, protože se Fišta chtěla kouknout na Ďáblovej kámen, jestli z něj fakt vyzařuje ta negativní energie nebo co. Tak jsme se u něj zastavili, u toho kamene

Komisař Henry Twodance vystoupil ze služební Felície a jeho zánovní lakýrky zmizely v bahně, takže připomínaly přetížené kanoe, kterým se kalná voda začíná přelévat přes bort dovnitř. Povrch louky vypadal zelený pevný, ale nebyl. Vzdychl si, neboť taková zlověstná znamení se v jeho kriminalistické praxi nedala brát na lehkou váhu

"Alespoň budeš mít konečně čas dodělat krb. Už mě to nebaví věčně zakopávat o ty pitomý cihly," řekla žena a podala mi s práškem hrnek čaje na zapití. Ležel jsem na gauči jako lazar a neměl jsem sílu jí v ničem odporovat

Když jsem se včera večer na společné schůzce s pořadateli závodu dozvěděl, že musím mít potvrzení o tom, že moji psi jsou očkovaní proti psince, uvažoval jsem, co budu dělat. Očkovaní sice jsou, ale očkuju je sám, jako spousta jiných traperů kolem, a potvrzení si nevydávám

"Manituove banjo! Potrebuje chlapa," zavrčal Logoplzák. Možná sú na vine slnečné erupcie, nebodaj vel'ká konjunkcia planét? Žeby mesiac bol v tej akurátnej fáze? Mám to! Určite vlnové vibrácie v poslednom kupáku nášho vagóna spôsobujú, že Chcípalka predvádza ezoterické orgie.

Skupinka lodí pozvolna obeplouvá opevněný ostroh. "Copak je to za pěkný hrad, tam nahoře?" zajímá se dívka na přídi. "To je Rožmberk, poprvé doložen již roku 1250 jako majetek Voka z Rožmberka, který?" rozpovídá se plynně kormidelník

Když už pro vás vycházíme i v neděli, rádi bychom vás nějak svátečně naladili. Třeba to půjde zrovna s poezií Oldřicha Damborského, alias Roye. Básně jsou z jeho nové sbírky Ve tvých slunečných vlasech, kterou vydal Roy vlastním nákladem

Když moje kamarádka odlétala za sněhem a zimou do pro mě sice dost exotické, ale jinak nijak výjimečně země, zeptala se mně, co chci přivést z té dálky. Já, snad i ze slušnosti, ale hlavně z nedostatku potřeby něčeho konkrétního, řekl, že nic

Nejčastější a v podstatě nejspolehlivější formou dopravy byl pro mne odjakživa stop. Navíc i těch pár korun, které v dávné minulosti představovala vlaková jízdenka, bývalo pro trampíka, zejména ve studentském období docela majlant

Někdy před jedenáctou jsme narvali sporák polínky, zamkli chalupu, vylezli do fujavice, a husím pochodem, holky uprostřed, aby se nedej bůh neztratily v závějích, posíleni rumem, vyrazili do bílé tmy za duchovní outěchou. Zeshora neustále padala vířící kvanta sněhu, a závěje rostly

"Polez, tady je to pro mateřský školky, spousta krásných chytů!" Opatrně se posunuju po římse a nenápadně mrkám dolů. Kolik to může bejt, patnáct metrů? Vocaď zahučet? radši lezu a nepřemýšlím. Chybí mi, že jsem dva roky nebyla na skále. A tohle je teprv začátek

Bylo to někdy na jaře ve čtyřiasedmdesátém. Sníh už slezl, a o víkendu bylo už skoro teplo. Plazili jsme se tehdá Prechetským údolím ke Kryštofovu, a pohrdnuvši jakžtakž suchou silnicí, brali jsme to podle azimutu přes hory doly, skály a potoky, louky poseté bledulemi

Otřel sem si nos a podíval se dolu na cestu. Zase tam bylo to divný světlo. Každej pátek přicházelo od vesnice směrem sem, prošlo dole pode mnou a zmizelo někde za kopcem. Pak se dycky vobjevilo velké světlo právě za tím kopcem a ozývaly se votamtaď divný zvuky a skřeky.

Začlo to vlastně už ve čtvrtek. Kamarád, co sem ho měl jet navštívit na sroubek, kam sme před lety společně pravidelně jezdili, se do telefonu tvářil příjemně, ale kdesi mimo síť se mi do hlavy doneslo, že mne asi nechce vidět. Ale co, srub stavěl von a já se tam tenkrát jen přifařil.

Klasika. Večer, hořící oheň, dva chlápci v zeleným u něj. Jeden z nich mlátí do strun, huláká na celej les a druhej prská do foukačky, až je oslizlá jak zpocenej slimák. První má na sobě vůdlendy, ten naproti obyč jehličí.

Kolikrát jsme už takhle vyráželi, kolik roků uběhlo od toho prvního...

Bylo nádherné sobotní ráno. Sluníčko za okny poslalo Slimejšovi pozdrav svými jarními paprsky, jakoby prodchnutými vůní čerstvé, mládím kypící trávy, právě rozkvétajících květů a tajemných dálek.

Večer se vplížil do skalkového lesa. Na campu nesměle vzplanul ohníček.
"Hoř pořádně," pobídl ho tramp, "hoř, ať tu nejsem sám."
Oheň poslušně olíznul klacíky a zasvítil. Tramp si ohřál fazolovou konzervu a uvařil kávu.