FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Ten den začal už z rána mizerně. Zima jak v morně. Čaj na kamnech je pokryt ledovým škraloupem. Na okně rozkvetlé ledové kapradiny. Vyrazil jsem na latrínu a už při cestě mi zamrzly fousy – no potěš, to vypadá na desítku pod nulou. Po snídani, co bouda dala: čínská polévka doplněna jednou bramborou a stroužkem česneku, nasbírám dřevo na příště, sbalím bágl a vyrážím na cestu domů.

Nakousnutý koláč Měsíce v poslední čtvrti chladně shlížel k zemi a osvětloval zasněženou pláň přiléhající k labyrintu pískovcových skal. Mrazivý vítr, který vyčistil nebe od sebemenšího mráčku, právě přestal vát a nastal klid. Divočáci  ryli pod sněhem a snažili se sehnat něco k snědku, stejně jako srnčí tlupy, odhrabávající namrzlý sníh v naději na pár lístků borůvčí, uchovaných chladem letošní, obzvláště kruté zimy.

Jerry zavrel oči a hral poslepiačky. Bolo už neskoro po polnoci a konečne spievali Záverečnú. Mal veľmi rád túto pieseň. Jednak preto, že ju hrali vždy ako poslednú a viac už zásadne nepridávali, ale hlavne preto, že bola jediná, ktorá za celý večer stála za to. Stará pieseň s hudobnými prvkami džezu a swingu, s nádherným textom o železnici, ktorá u neho vždy vyvolávala spomienky na staré časy, na mladosť a zabudnutú romantiku dávnych  vandrov s kamarátmi.

T. O. TRAMP BOYS založilo 8. května roku 1959 nad Starou řekou pod osadou Červánek poblíž Žloukovic kamarádi Bohumil Drmla - Bátožník, Václav Černý - Dewi, Ladislav Procházka - Špacír, Vladimír Hlinomaz - Vlčák a Zdeněk Bušek - Zelený Jed. Na Skále úmluvy byl šerifem zvolen - Dewi (*17. 9. 1938 v Dubí).  Dewiho tvorba ze stránek trampských časopisů zmizela před 40 lety. Na přelomu 60. a 70. let ale psal a kreslil vtipy do časopisů TRAMP,

Plameny skoro olizují vybledlé džíny, kolena pálí, záda mám potaženy jinovatkou. Hlavou se honí podivné myšlenky a ani nepozoruji postavu, která vystoupila ze závoje tmy a stojí teď u mého ohně. „Ahoj kamaráde, mohu se trochu ohřát?“ povídá. „Co bys nemoh,“ já na to a úkosem si ho prohlížím.

Sedí za pultem a tváří se otráveně. Podívá se na zápěstí a proklíná tu maličkou a neskutečně pomalou hodinouvou ručičku. Do konce šichty zbývá půl druhé hodiny, tedy celá věčnost. Samoobsluhou se blíží několik postav. Plní sáčky pečivem, zkoumají data expirace na etiketách, napomínají nezbedné děti. Občas jedna z nich dojde až k pokladně, vyskládá potraviny na pult, čímž ji na přibližně třicet sekund vytrhne ze zamyšlení. Nepřítomně bere zboží do rukou

„Nebetyčná pitomost tady zůstat,“ říkám si v duchu, ležíc v tratolišti krve a pomalu se smiřujíc s tím, že má cesta na tomhle světě končí. Neschopen pohybu jen čekám na poslední úder mého srdce a poslední vydechnutí z mých plic. A přitom to začalo tak pěkně. Sobotní slunečné ráno. Probouzí mě celkem brzo. Ale protože nepatřím zrovna mezi vyložené spáče, tak mi to ani nevadí. Vzduch prosycený vlhkostí ranní rosy a ptačí křiklouni ve větvích stromů.

Nevím, jestli už jsem se o tom někdy zmiňoval, ale Hastrman je dost šikovnej člověk. Myslím tedy manuálně šikovnej. Zvládá bez problému všechny zednický, tesařský a jiný práce, umí leccos opravit. Jeho zručnost ale dosahuje vrcholu při práci se dřevem, z trampů jezdících do našeho zamilovanýho kraje kolem Sobotnice se mu snad může trochu rovnat jenom Ježek z T.O. Šakali. Proto, když se objevilo zvadlo na celostátní trampskou řezbářskou soutěž Zlatý Bobr,

Jsme dva. Dvě různé bytosti zašité v jediném kokonu neporušené kůže. Opačné póly se zmatenou střelkou uzamčené v jedné  aluminiové krabičce. Já i on, nebo on i já. Podle toho,  kdo má právě navrch. Teď sedíme jen s dvěma očima zabořenýma do baletu načervenalých plamenů  a v jediné houbovité koblize se rodí a zmírá hned celé komando zcela protichůdných myšlenek.

Výborná a dlouho očekávaná kniha (jednalo o poslední knižní dílo tohoto velkého amerického filozofa doposud nevyšlé v češtině), kterou jsem přečetl jedním dechem. Obsahuje totiž popis tří krásných vandrů (nemohu tyto výpravy nazvat jinak), které H. D. Thoreau v letech 1846, 1853 a 1857 prožil společně se svými přáteli a indiánskými průvodci v lesích státu Maine, poblíž hranic s Kanadou.

Stojím na mostě a koukám, jak se hluboko pode mnou leskne v černé hladině měsíc. Málokdy mám možnost se takhle v klidu pokochat. Co jsem se dal na podnikání, musím se dost otáčet, takže i teď, když mám vlastně dovolenou, čekám na obchodního partnera.Ale jsem docela rád, že je ta schůzka právě tady. Než přijede, můžu si tu koukat na řeku a vzpomínat, jak jsme kousek dál proti proudu jezdili s klukama na osadu.

Trampský písničkář, první kapelník a zakladatel T.E. Bandu Brno, držitel prvního Zlatého trapsavce v roce 1971, jeden ze šerifů SBO (Svazu brněnských osad), zakladatel Jack London Clubu. V roce 1989 oživil starou redakční radu brněnského Tuláka a s dalšími novými členy v roce 1990 začal časopis vydávat.

Tak, a je to tady, pomyslel jsem si, když jsem definitivně vydechl naposled. Chvíli jsem čekal, zda bude obligátní tunel s bílým světlem na konci, ale zjevně to v reálu do scénáře nepatřilo. Prostě jsem se ocitl v čekárně ne nepodobný úřadu práce, dokonce tu měli i ten úžasnej vyvolávací systém s čísílkama. Nekonečná romantika.

Byli jste někdy na vandru v začarovaným lese? Pokud ne, tak to jste měli docela štěstí. My tři zrovna v takovým lítali celý odpoledne a hledali nějakej seník na přespání. Samozřejmě bez úspěchu. Vlčák měl na to teorii, že v rámci optimalizace lesního hospodářství seníky v tomhle lese zrušili a zvěř přestěhovali do nějakého jiného, kde jí bylo málo a seníků tam byl nadbytek.

Navzdory všem šamanským deštivým předpovědím kouzelníků z kmene Rosničkářů byl poslední květnový víkend obdarován krásným počasím, a to zcela zaslouženě. Kousek od Přebudova na Nepomucku se totiž konalo vyhlášení 38. ročníku trampské literární soutěže Trapsavec na velmi krásném tábořišti plzeňského oddílu Šíp. Spací smrkový les, rozkvetlá louka, koupací rybník, který využilo dost přítomných psavců a sem tam nějaká břízka, to vše připomínalo spíše krajinu z tábornických obrázků Marko Čermáka.

Veveřák zlostně podupává na štěrbinu v jehličí a vykřikuje: „Tady jsem měl schovaný vořechy! Jsou pryč. Kde jsou ty vořechy?“ Veveřičky na okolních větvích a drobná lesní havěť v listí a jehličí ustrašeně přihlížejí veveřákovu řádění. Rejsek se povaluje na pařízku a napadla ho hrozná věc. „Co když ti je sebral Hladoun? Ten zbaští všechno.“

Pět trampských povídek zpracovaných do komiksové podoby, které vydal Avalon v prvním svazku nově vzniklé komiksové trampské edice, jako svoji 106 publikaci. Autorem kreseb je Tom Zvědělík - Hohe a graficky je zpracoval Stanislav Dlouhý - Hadži. Rozsah sbírky je 40 stran, na poctivém 100 gramovém křídovém papíře.

… a tak vás kamarádi ještě jednou vítám na potlachu osady Troškaři a doufám, že se vám bude na našem novém kempu líbit,“ dokončil šerif Houba svůj uvítací projev a seskočil z kamene, na kterém stál. Spokojeně se rozhlížel a prsa se jemu i dalším osadníkům dmula pýchou. Aby také ne. Ze všech stran bylo slyšet jen samé pochvalné mručení a nadšené výkřiky pozvaných kamarádů, které byly dostatečnou satisfakcí za rok a půl usilovné práce, věnované budování jejich nového kempu.

... jsou novou trapsaveckou edicí pro psavce a psavkyně pohybující se kolem trampské literární soutěže Trapsavec. Na svém vydavatelském svědomí ji má Jan Frána - Hafran a prvotním popudem pro její vznik byl záměr publikovat i povídky a básně, které se v Trapsavci neumístili a které tím pádem málokdo zná.

Pomalu se začínalo smrákat a já jsem ještě stále šlapal po lesní cestě a neměl jsem vyhlídnuto to pravé místo, na které bych uložil své utahané tělo. Ueska mě tlačila do zad a kytara se stávala těžší a těžší. Už jsem chtěl sebou praštit kamkoliv, když jsem uviděl před sebou slabě ozářenou mýtinu. Oddechl jsem si a vesele vykročil. Právě, jsem se chystal vystoupit z lesa, když jsem uviděl, že na mýtině někdo táboří.