FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Nahromadilo se příliš mnoho omezujících podmínek, s nimiž se nedá fungovat tak, aby nás to ještě bavilo. Abychom vnímali Pětník jako příjemný koníček a ne jako tíživý závazek vůči ostatním členům i sobě.
Rozhodující je, že se teď do hlavního záběru dostaly obě naše zpěvačky. Nástup do zaměstnání po mateřské s dvakrát dvěma malými dětmi, to je dost vyčerpávající. Obě jsou učitelkami na základní škole. Začal být dost problém se sejít na zkoušku a mít volno na koncert. Jiní sice mají odrostlé děti, ale chtějí jezdit na hory, na dovolené, na akce s kamarády, nebo toho mají dost ze své práce a dalších zájmů. Když jsme dali dohromady kalendáře, vyšly z celého léta třeba jen dva víkendy, kdy jsme mohli někde vystupovat.
Jana vedle toho dostala možnost nahrát sólovou desku Jana P.S.: Ode zdi ke zdi a výsledek ji nadchl. Změnily se jí priority a Pětník se dostal na okraj. Po patnácti věrných letech v kapele by měla pochopitelně nárok na odchod s velkou slávou. Ovšem Ája už bez Jany pokračovat nechtěla.
Třetím důvodem je, že poslední sestava je – jak to nazvat? Řekněme introvertní, dobře slyšící a sebekritická, přitom s barvami hlasů, které není jednoduché dát dohromady. Takže převládl dojem, že nám to až tak moc nejde, nebudeme se cpát na hlavní scény a vlastně nepotřebujeme ani tak často vystupovat. A jelikož každý z nás je hudebně vyhraněný trochu jinak, vznikly potíže se shodnout na novém repertoáru.
Když se tohle všechno sečte, kapela začne stagnovat, vnímáš změnu nálady, pak zjistíš, že už ani sám nemáš motivaci.

No jo, Pramínek... Za začátku fungoval jako moje folková diktatura, pak se pár členů vystřídalo, přišly výrazné osobnosti, které začaly kapelu měnit a dokonce prosadily změnu názvu na Medart. Bylo nutné uzavírat čím dál víc kompromisů. Postupně kapela odplula někam, kde jsem byl už jen ze zvyku. Ale aspoň jsem si párkrát v životě zahrál s Radkem Hlávkou.

On hrál s Medartem na basu. V té úplně poslední sestavě. Naše zpěvačka s ním chodila, a když nám odešel basista, tak ho přivedla. Hrál s námi na basu a vedle toho nám předváděl, co umí hrát na kytaru. V této sestavě jsme si zahráli na festivalu v Banské Štiavnici, to bylo dobré.

Musím říct, že byl kooperativní. Kdyby chtěl ukazovat, že z nás hraje nejlíp, tak by byla zlá krev asi hned, ale on nás nechal zažívat pocit, že jsme tam taky důležití.

Zárodkem Pětníku bylo společné hraní s Mančou Sršňovou. Nabídl jsem se jako kytarový doprovod k jejímu zpěvu a dělal všechno pro to, aby naše spolupráce trvala co nejdéle. Proč to nepřiznat, Manča se mi líbila. Když už se naše hraní začalo vyčerpávat a mezitím Medart zcela opustil acapelový zpěv, narazil jsem na několik českých acapelových nahrávek, u nichž jsem si řekl – to zní úžasně a možná by to nemuselo být až tak těžké. Budu jmenovat dvě určující: Znenadání a Dobrý večer quintet. A začal jsem hledat zpěváky. Naštěstí jsem Manču nemusel dlouho přesvědčovat.

U inspirace DVQ rozhodl moment překvapení. Viděl jsem v televizi zcela náhodně jejich klip a poslechl si CD vydané k 10 letům. Zpívali česky, čišela z nich radost, aranže se zdály na poslech jednoduché, ale ne primitivní, sem tam nějaký vtípek. Spirituál kvintet jako můj předchozí vzor byl proti nim přece jenom žánrově omezený. Hudební láska na první poslech i pohled. S Edwardem Tomasem jsme se několikrát sešli, dal nám mnoho cenných rad a byl kmotrem našeho prvního CD. Byl pro mě velkou autoritou, člověk z velkého světa, v němž jsem se moc neuměl pohybovat.
Během čtvrtstoletí jsme se potkali, ať už osobně, nebo přes nahrávky, s velkým počtem vokálních skupin. Dost brzo jsme přišli na to, že s těmi nejlepšími, jako třeba s fantastickým Voxtetem, který startoval jen rok před námi, se pěveckými kvalitami měřit nemůžeme, a proto si musíme najít něco jiného, v čem budeme zajímaví. Pilně jsme proto odposlouchávali aranžérské postupy i různé legrácky: po zmíněném DVQ to byli Voice Male a Flying Pickets, King’s Singers nebo teď Pentatonix, z tuzemské scény třeba Hlasoplet. A pak tu byly kapely, které sice používaly i nástroje, ovšem uměly skvěle zazpívat i bez nich. Nějakou dobu jsme putovali vedle brněnských Mošen, pražských Bezefšeho, Kvokálu... a omlouvám se všem, na něž jsem si teď nevzpomněl.

První sestava byla tak nějak rozmyšlená předem, s Mančou a Danem jsem se znal a věděl jsem, že by do toho šli. Lenky - jak první Krausovou, tak druhou Horákovou - jsme našli, myslím, na inzerát a Honzu Lukavce přes kohosi. Hlavně bylo důležité nějak začít. V dalších letech jsme zkoušeli obojí, inzeráty i osobní kontakty členů. To druhé přináší lepší výsledky. Poslední tři změny v kapele byly právě takové: Jakub za sebe našel Standu, Jana po odchodu Manči doporučila Áju, na závěr Standa přivedl do basu Michala.
Ve vokální skupině s nějak posazeným repertoárem se těžko hledá náhrada jedna ku jedné, každý hlas má trochu jinou barvu, jiný výraz, jiný optimální rozsah, jiné tóny citlivé na ladění. Věděl jsem, že každá změna znamená nějakou dobu sezpívávání a učení, proto jsem se do žádné předem nehnal. I situace, kdy to s námi někdo zkusil a nesedělo to, mě mrzely, protože vím, že každý do toho dával, co uměl.
A ještě jedna perlička. Kdysi se mnou dělal rozhovor pro FOLKtime Šaolin a řekl zajímavou věc, že prý mám štěstí na zpěvačky. No... opravdu to bylo štěstí, ale je fakt, že holky jsou vždycky slyšet víc než kluci a dost mi záleželo na tom, aby zněly dobře.

U některých lidí jsem zaznamenal, kam je vokální vítr zavál. Veronika Sussmannová a Olda Zeman se chytli ve spirituálové kapele Let’s Go, Jirka Havelka zpíval Janě vokály na její sólovou desku, Manča fungovala v Malé české muzice. Na pár zkouškách u nás kdysi byla i Martina Nová, zpívající dnes v Pacifiku. U několika lidí jsem ovšem úplně ztratil kontakt a je mi to líto. Kdyby si tyhle řádky četl někdo z bývalých členů a nedostal od nás pozvánku, ať se na nás pro to nezlobí a dorazí na poslední koncert 20. 6. do Music City.

Vidíš, já bych na tvém místě zase čekal odpověď, že nejlepší byla první sestava, protože to jsme byli mladí, krásní a život i pětníkovská kariéra ležely před námi. Nicméně mně osobně se nejlépe zpívalo v té čtyřhlasé mezi roky 2008 a 2011(s Janou Perníkovou, Mančou Sršňovou – Hausdorfovou a Jakubem Rennerem, pozn. red.), myslím, že jsme si v ní sedli hudebně i lidsky. Kuba a Manča jsou úžasní tmeliči kolektivu a zároveň nemají problém zpívat před lidmi. Z té doby mám asi nejsilnější zážitky z vystoupení, třeba hostování v plném Semaforu nebo Porty v Řevnicích a Ústí.
Speciální zmínku chci věnovat Míše Petříčkové, která zaskakovala za Lenku Horákovou během jejího pobytu v zahraničí, byla neuvěřitelně skromná a spolehlivá, sice žádný velký hlas lámající skály, ale pohodová jistota. Přesně ten typ člověka, který propluje kapelou, aniž se zapíše do dějin či do drážek nějaké desky, ale zůstane po něm nějakou dobu příjemná vůně.

Mně se ve čtyřech zpívalo dobře a bylo to pro mě i motivující, ovšem je pravda, že záleželo hodně na okamžité formě. A taky na zvukaři. V Mohelnici se mi zpívalo skvěle, ale zvukař basy dost ořízl, v Bruntále na náměstí to bylo mnohem lepší, naživo v TV Noe mi naopak hlas moc nezněl. Někteří, jako třeba Sandy Nosek, nám doporučovali sehnat opravdový bas. Vnímal jsem, že je to cesta, kudy dál, ale jak už jsem řekl, znamenalo to zase změnu, tentokrát pro všechny – opustit čtyřhlasý repertoár a učit se nové písně. Michal Tvrdý byl naštěstí dost schopný, písně se naučil a navíc byl covid, takže jsme měli i čas na sezpívání. A když dnes porovnám nahrávky s Michalovým a mým basem, nedá se pochybovat, že nám Michalův příchod barevně velmi prospěl.

Bylo to poté, co jsme se snažili znovu rozjet Pětník v sestavě, která pak natočila cédéčko 2019. Sezpívávali jsme se a Janu napadlo, že už jsme dlouho nikde nesoutěžili, tak se někam přihlašme. Zrovna bylo vhodné období se přihlásit na Okolo Třeboně, na Houpacího koně, tak jsme se přihlásili a obratem mi odepsal Cimbura, že registruje naši přihlášku a že se nám ozvou. Byli jsme vybráni na malou scénu v Třeboni, kde je v sobotu dopoledne finále Houpacího koně. Vylosovali jsme si zahájení programu, nebylo tam tudíž moc lidí, takže jsme díru do světa neudělali, ale Cimbura si to poslechl a že tedy máme nějaký potenciál, jestli máme nějakého manažera a že by si nás vzal pod křídla. My jsme zajásali, protože jak už jsem naznačil, ta čtyřčlenná sestava byla introvertní, nikdo se nehnal do komunikace s pořadateli a osobnost cimburovského typu nám chyběla. Spolupráce s Cimburou byla vynikající, sehnal spoustu zajímavých vystoupení na festivalech, na Portách, opravdu vše domluvil… Samozřejmě, měl to s námi těžký… Cimbura byl zvyklý, že hodí termíny a všichni nadšeně přijmou. A když jsme mu je začali lehce osekávat, tak byl trochu nevrlý, ale tak nějak jsme si na sebe zvykli. Spolupracovali jsme spolu až do doby, kdy Cimbura odešel nahoru. Tedy on byl předtím ještě covid, takže toho zpívání moc nebylo… Ale kdyby se Cimbura tehdy z toho vykřesal a covid odešel, tak věřím, že by ta spolupráce pokračovala.

Po Cimburovi byl ochotný to převzít Michal Bechyně, ale ten neměl takovou razanci, aby nás přesvědčil, že jedeme dál a že má spoustu kšeftů. Byl takový pasivnější, takže jsme se dostali do lehce dojížděcího modu.

Dokud byl Pětník víceméně kamarádským sdružením, kde byl kapelník autorita a zbytek kapely byli většinou extroverti, kteří ho v různé míře zlobili, provokovali, občas protestovali, ale společné zpívání pro ně byla hlavně zábava, prošlo mi toho hodně. Obvykle z deseti donesených a už nějak zaranžovaných písniček se po prvním přezpívání jedna až dvě vyřadily, pět až šest bez větších potíží nacvičily a u těch zbylých se nechal nějaký čas, zda se dotáhnou, nebo odloží. V posledních letech se ale filtr přesunul už do fáze výběru písní a navíc každý ho má trochu jiný. Takže z deseti navržených písní u osmi někdo řekne „ne“, zbylé dvě se zaranžují, ale to neznamená, že se budou zpívat, ještě se je musí všichni naučit a aranž si vnitřně osvojit. Projdou tak sice jen ty nejlepší kousky, jenže je jich málo.

Chtěl jsem obnovit nějaké pětihlasy z minulosti, a to narazilo na problém, že Manča s Kubou se rádi předváděli a z této kapely se nikdo předvádět nechtěl. Takže zábavné písně typu Kaktus, což byla taková srandovní píseň - to ne, přece ze sebe nebudeme dělat… Taky jsem chtěl zpívat Kingstontown, byl ve výběru, ale Standa říkal, že neví, jestli na to má dostatečné charisma, protože tam je tenorové sólo. Sebekritická sestava. Mrzí mě, že v poslední sestavě byl plošný zákaz spirituálů, gospelů a lidovek. A že jsme nedotáhli Jonatána od Hop tropu; už jsem měl napsanou první sloku a rozepsaný kus refrénu a pak – nevím kdo – řekl, že to ne. To mě mrzelo: od Hop tropu jsme nic nezpívali a to bych si dal.

Teď na konci pětníkovské kariéry asi můžu prozradit svůj recept, že? Snažím se najít ke každé písničce klíč. Může to být charakteristická rytmická figura, způsob vedení basu, opakující se přiznávka nebo vůbec nějaký zajímavý motiv v doprovodu. Harmonii obvykle ctím podle originálu, i když si ji sem tam obohatím. To je docela výhoda, není těžké si představit sólový hlas s harmonií, aniž přesně víš, kdo bude zpívat který tón z akordu.
Snad to nebude naduté přirovnání: Tolkien tvrdil, že Pána prstenů nevymýšlel, ale objevoval, příběh se mu postupně odkrýval; no a já se snažím takhle odkrýt nějakou skrytou vrstvu, která dělá písničku zajímavou. Pomáhají mi naposlouchané stovky hodin hudby od klasiky po elektronickou a alternativní hudbu.
A pak svůj nápad zapíšu do počítače, nechám si ho přehrát, a když jsem spokojen, pošlu ten kousek ostatním. Ani po čtvrt století není jisté, že nápad je dobrý nebo že bude fungovat. Mimochodem, když jsme se teď na zkoušce se starou čtyřhlasou sestavou vraceli k písni Na svatého Řehoře, uvědomil jsem si, jak pekelný altový part se tehdy Manča musela naučit.

Když jsme na začátku chodili za Edwardem Tomasem, tak jsem viděl, jaký on je opravdu profík – jako šoumen. Říkal jsem si – s tímhle se člověk narodí nebo to vypěstuje…? A věděl jsem, že by bylo skvělé mít Pětník jako partu, která umí výborně zpívat a udělá dojem. Ale na druhou stanu víme, že Pětník nemůže soutěžit s Pentatonix a spol. nebo s nějakými českými ekvivalenty – Voxtet, Skety a podobně, ale že můžeme ty lidi bavit. A Kuba a Manča v tom měli opravdu potenciál, prostě se nebáli před lidma zazpívat. Když jsme zpívali v Semaforu na pozvání Gospel Timu, tak jsem vlastně nebyl nervózní, protože jsem věděl, že oni budou ve svém živlu. Když slyším poslední cédéčko, které je opravdu dopiplané, tak si říkám: ano, asi teď ladíme líp, je to po stránce intonační i hudební zodpovědnější, ale není tam to charisma, co měli Kuba s Mančou. Ale je mi jasný, že kdybych si dal teď pět let v sestavě s Kubou a Mančou, tak bych si říkal – no, ale trochu zodpovědnosti by neškodilo. Obě sestavy měly něco do sebe a když je člověk dlouho s jednou sestavou, tak si zvykne na ty klady, už to ani neocení a říká si: no, ještě by to chtělo…

Asi od všeho trochu. Hodně invence jsem vystřílel v mladém věku. Postupem času jsem sám sobě zvedal laťku, takže některé nápady zůstaly nedotažené, nebyl jsem s nimi spokojen, ačkoli dřív bych je pustil dál. Taky potřebuješ mít z čeho brát a jak šel život, ne vždycky bylo v emoční nádrži dost paliva.
No a v neposlední řadě jsem dal za pravdu Janu Matěji Rakovi, který mi v jednom rozhovoru řekl, že podle něj mnoho vlastních písniček vzniká zbytečně, jako plevel, jen pro ten pocit vlastní tvorby. Optimální model pro naše publikum byl „známá písnička podaná nějak nově“. Což funguje i na mě. Hit Time After Time se mi už bude vždycky líbit víc ve zpracování Flying Pickets než v originále. Nakonec zůstalo v pětníkovském repertoáru z mých písní tak čtyři pět, zato jsou prověřené časem.

Pětník (Standa Kneifl, Jana Perníková – Soukupová, Alena Čápová, Honza Hučín a Michal Tvrdý) odchází...
archiv kapely

To víš, dobří holubi se vždycky vracejí ke svému žánru. Máš pravdu, na jednu stranu nás táhly složitější skladby, hlavně swingu a jazzu, ale skončilo to tak nanejvýš u Kainara a Nerezu. Do džungle harmonických schválností jsme nakonec neměli odvahu vstoupit a asi jsme dobře udělali. Radši jsme originálně zaranžovali nějakou známou věc, jako třeba Písek, o němž jsem říkával, že je to výsledek setkání Pavlíny Jíšové s Apocalypticou.

Já s hudbou nekončím. Je pravda, že já na rozdíl od všech ostatních čtyř členů nemám žádný skupinový projekt, kterému bych se věnoval. Ale asi před rokem jsem vytáhl kytaru. Když jsem ve třinácti začínal hrát, vedle akordů jsem se učil hrát i noty, jednoduché skladby, abych měl aspoň nějakou elementární techniku, a ve skříni se mi od té doby válely trampské písně upravené pro klasickou kytaru. Říkal jsem si, že to nikdy nemůžu zahrát, ale teď jsem zjistil, že asi ano, když člověk denně cvičí. Takže jsem začal hrát sice na kovové struny, ale klasickou technikou, sice nevím, jestli to někdy použiju, ale zatím si tak hraju pro radost. Před rokem to vypadalo, že budu mít spolupráci s jednou zpěvačkou. Dva hlasy a kytara, ale pak to padlo z nějakých osobních důvodů, tak si prostě cvičím a uvidím. Třeba se něco objeví. Ale rozhodně to není tak, že bych rozpustil Pětník a do tří měsíců založil něco nového.

Napadlo a udělali jsme. Začali jsme dokonce ještě v době, kdy jsme na závěr nepomýšleli. Standa se přestěhoval na venkov a garáž si přestavěl na studio. Měl bych vlastně zmínit, že je velmi zručným technickým kutilem a vypiplal nám in-ear pódiový odposlech, což nám už mnohokrát pomohlo. Ale k tomu studiu a nahrávce: začali jsme tam dělat záznamy už brzo po přibrání Michala, nejdřív jen pro demo účely, pak tak nějak pro průběžnou archivaci a poslední rok už cíleně na památku. Podařilo se nám tak dodělat jedenáct písniček. Nových písniček, jenom jedna studiová už vyšla na prvním albu, to je moje autorská Buď můj déšť, ale tady ji zpívám mnohem rychleji. Na závěr přihodíme ze živého záznamu Bye Bye Blues a budeme mít na rozloučenou čtvrté album. Pracovní název je Bye Bye Pětník. Úmyslně neříkám CD, protože nosič bude jiný, praktičtější... ovšem to se nech překvapit na našem posledním koncertě, kde ho představíme a nabídneme zájemcům.

Zbývá tedy už jen zopakovat: ten poslední koncert se koná 20. června 2024 od 19 hodin v sále Praha Music Center (Music City; Ocelářská 39, blízko stanice metra Českomoravská). Hosty budou Franta a Martin Vlčkovi a Jan Matěj Rak. Nenechte si ujít!
Tomáš Hrubý

/////////////////////////////////////////////
Pětník (1999 – 2024)
Vokální skupina založená a vedená Honzou Hučínem. Prošlo jí kolem dvaceti zpěváků a zpěvaček; současnou sestavu tvoří kromě Honzy (baryton) Jana Perníková – Soukupová (soprán), Alena Čápová (alt), Stanislav Kneifl (tenor) a Michal Tvrdý (bas).
Diskografie: V botách snů (GoodDay Records, 2004), Pětník 2011 (Jakub Moravec – Speed of Sound, 2011), 20|19 (Pětník & Martina Kneiflová, 2019).
Držitelé Krtka (Zahrada 2001), interpretační Porty (Řevnice 2010) i divácké Porty (Ústí nad Labem 2010), Ceny TV Noe (Mohelnický dostavník 2018) a dalších ocenění.