V sobotu, 9. února, na pomyslné prezenční listině diváků bohnického Folk Jamu, jsem měla "áčko". Po večerním návratu z mimopražského pobytu jsem se rozhodla pro koncert v kavárně Carpe Diem. Interprety Folk Jamu jsem během roku vídala na festivalech a koncertech, Ondřeje Ládka a Janu Infeldovou jsem zatím znala jen podle jména. I když v případě Ondřeje Ládka to platí jen částečně, četla jsem o něm v souvislosti se soutěží Česko hledá písničku, kde zvítězil s písničkou Mamut. A živě jsem jej slyšela při dvou krátkých vystoupeních, vloni v srpnu na památném koncertě s vodotryskem v Bluessklepě a letos v lednu v Carpe Diem na Open mic, kam se vždy dostavil jako divák a skončil jako účinkující. Tu i tam se diváci dožadovali jeho v současnosti největší pecky Anděl.
Hosty koncertu, kteří program zahájili, byli My3. Ne, není to chyba. My3.avi byli ten večer opravdu jen tři - Honza Špalek (kytara, zpěv), Kuba Vlachynský (baskytara a akustická kytara) a Jíra Horecký (trubka, flétna, perkuse) - trojice, která zhruba před pěti lety skupinu My3.avi uvedla v život. Bicista Honza Výborný, sjezdař po nešťastném pádu titanem vyztužený, přišel své spoluhráče na koncert alespoň morálně podpořit a oni zase na oplátku podpořili jeho odhodlání co nejdříve srůst. Jenže smůla nechodí nikdy sama, náhlé onemocnění vyřadilo ze hry i houslistku Klárku Houskovou. Doufejme, že se všechny zdravotní problémy
brzy vyřeší a všichni My3.avi úspěšně zahájí jarní sezónu na začátku dubna svým prvním zahraničním vystoupením, v programu filmového festivalu v Nantes, kam dostali od francouzských pořadatelů pozvání.
My3.avi jsem slyšela poprvé v roce 2004, kdy se již ve čtveřici s Klárkou poprvé zúčastnili pražských kol Porty a Zahrady. Během následujících let jsem sledovala kapelní růst a vloni jsem byla i u křtu jejich prvního CD . Pestré album považuji po všech stránkách za nejvydařenější cédéčkový kapelní debut loňského roku. Pozvánka slibovala vzpomínkový večer a písně z doby my3kamenné. Stalo se a poslechla jsem si i dvě písně z předkol roku 2004, s tématy, která jsem ve folku do té doby asi neslyšela. Písně o menšinách, navíc zpracované vkusně, bez provokování, zesměšňování a parodie, jak je či bylo v kraji zvykem. Písně Romana o počínajícím vztahu k romské dívce (To nejde kamkoliv vejdem/ hlavy se otočí/ / a zvedaj obočí/ Rómové i gádžové/ vobčas sou volové?) a Mužná o přiznané touze ženatého muže zestárnout nikoliv s ní ale s ním (V podstatě za to ani nemůže/ přišlo to náhle a tak hravě/ a od té doby má to v hlavě/ Je tady někdo kdo mu pomůže?). V zeštíhleném obsazení tři My3 uvedli z CD pouze Juppitera, kde mi sice podvědomě chyběly bicí i houslový part, nicméně obě akustické kytary a Jírovy perkuse dokázaly vytvořit plný a hutný doprovod a píseň vygradovat, a dále písničky spíše z melancholické části barevného spektra výhradně vlastní tvorby My3.avi, výstižně charakterizované názvem jedné z nejstarších písní "veselá melancholie". Na pražských folkových koncertech vídávám na místech pro diváky pravidelně známé tváře. Jenže v sobotu byli všichni v Bohnicích (rozuměj na Folk Jamu), osazenstvo v Carpe tvořili příznivci především hlavních protagonistů večera. I u nich My3 zabodovali.
Když jsem si na netu sháněla informace o Ondřejovi Ládkovi, našla jsem převážně informace o jeho profesním zaměření. Ondřejovi je devětadvacet, je absolventem FAMU, obor scénáristika a dramaturgie, na svém kontě má několik zrealizovaných scénářů k hraným i animovaným filmům. V kinech se promítal jeho celovečerní film z roku 2005 Restart, který se natáčel v česko-finské koprodukci. Informace o jeho hudebních aktivitách jsem našla na http://bandzone.cz/xindlx. Začínal v kapelách různých stylů, až zakotvil ve skupině Brácha a já, která se později transformovala v seskupení Jupí Tralala. O loňského dubna se nazývají Xindl X - podle postavy z filmu Woody Allena Hollywood Ending. Ve studiu Good Day Jirky Maška právě dokončili roční natáčení CD . Křest proběhne pravděpodobně během května. Na CD se objeví 14 songů, na zmiňovaných stránkách umístili unplugged ochutnávku Dysgrafik.
V Carpe Diem byl hip - hoper Ondřej Ládek bez kapely, jen s kytarou. Má sytý zvučný, příjemně zabarvený hlas, v kaskádě slov a rýmů hip hopu perfektně vyslovuje. Lehce provokativní témata odrážející drsnost současného světa, v němž obstojí jedinci s lokty bez skrupulí, střídá s pocity a pochybnostmi profesními i milostnými mladého muže na prahu třicítky. Mě nejvíce oslovila již zmiňovaná píseň Dysgrafik (Jsem dysgrafik a dyslektik/ v srdci mám žár a v oku mám tik/ a na plicích vodu a v rukou mám třes/ v duši mám blues a chtěl bych hrát jazz?), song o lidských nedokonalostech a odlišnostech, které v budoucnu genetika eliminuje a všichni budeme stejní/ stejně nadějní/ budeme mít stejný síly/ spět k vyššímu cíli?). Pěvecky mně nejvíce zaujal v písni Relativní blues, připomněl mi projevem i stavbou veršů Karla Kryla. (Když ve svý kleci pasivně/ sleduješ ty masy vně/ v několika vteřinách poznáváš/ že realita je relativní/ Je to jen tma a ty v ní?) Kytarový doprovod je podřízen důrazu na texty písní, se zájmem čekám na celokapelní provedení. Ondřej Ládek po soutěži Česko hledá písničku " prozradil, že při psaní písní používá počítačový program Songwriter, kam se jednoduše zadá, o čem má píseň být, vyberou se klíčová slova a určí rychlost. Z jednotlivých skladeb se pak v poměru 1:120 vybere nějaká ta ucházející." (cit People.cz Mag). Zda tak Ondřej vytvořil i jednu novinku, kterou napsal tu sobotu ráno a večer zahrál, nevím. Ale určitě je zajímavým talentem na naší hudební scéně.
Jana Infeldová, kterou Ondřej doprovázel na kytaru, je absolventka herectví na pražské DAMU, a vy, kteří sledujete nekonečné televizní seriály, ji možná znáte z primáckých Rodinných pout, či jak se to jmenuje. Hraje divadlo, je moderátorkou Českého rozhlasu Leonardo, mluví anglicky, německy, rusky, díky manželovi se učí srbochorvatsky a láskou je novořečtina. Píše básničky, povídky a samozřejmě písničky. To vše jsem zjistila o Janě Infeldové až dodatečně, když jsem hledala na netu informace. Štíhlá mladá žena s velkýma modrýma očima zpívá sametově zabarveným altem, který se hodí k interpretaci šansonů či blues. Připomněla mi výrazem zpěvačku zcela jiného rejstříku, Báru Koubovou (z někdejšího dua Koubová - Henel), především ve ztvárnění písně jako malé dramatické formy. Na první poslech mě zaujala Janina lehkost projevu více než obsah písní, většinou o vztazích spíše nevydařených či komplikovaných. Nicméně jsem si povšimla originálních slovních obratů k vystižení pocitů a jeden mě lehce vyšokoval, když v blues Mňau mňau, umřu, zazpívala: "Když budeš chtít, tak umřu ti třeba na rakovinu plic!". Domovskou kapelou Jany Infeldové je skupina s hravým názvem Jananas a určitě si nenechám ujít některý z jejich koncertů.
Ondřej s Janou se během koncertu střídali po dvou sólových písních, a závěr večera patřil asi šesti Ondřejovým přídavkům. Obecenstvo nedalo pokoj, dokud jim ještě nezopakoval: Jsem anděl co tě dostal na povel/ ale mám-li tě vzít do nebe/ chci z toho něco pro sebe/ mám rád řeč těl a v kapse lubrikační gel/ tak mi namaž perutě a já do nebe vemu tě?
Zahrada písničkářů 2023 ve finál...
Díky za tip. O Člověku krve jsem slyšel, jeho dalš...
Zahrada písničkářů 2023 ve finál...
Ale ony jsou kapely co hrajou akusticky a zpívají ...
Zahrada písničkářů 2023 ve finál...
Nezbývá než souhlasit. Já se spíš divím, že není s...
Zahrada písničkářů 2023 ve finál...
Folk nemá mladé autory, a tím pádem nemá ani mladé...
Zahrada písničkářů 2023 ve finál...
Třeba P. Pokorný to o sobě tvrdí, tak to musí být ...
Poslední vlak - první album sku...
Gratuluji! A těším se na Válec.