FOLKtime - Vaše brána do světa folku

(reportáž ze dvou koncertů v Balbínově poetické hospůdce)

Jsou v Praze místa, která se mění a někdy i mizí. Někdy je to dost škoda. Tak trochu se obávám o další osud Malostranské besedy s otázkou, zda se neztratí duch tohoto místa. Jsou ale místa, kam chodím stále raději. Mezi ně patří bezesporu Balbínova poetická hospůdka. Čím dál častěji je nutné koupit si lístky předem, nebo si je zamluvit prostřednictvím internetu. Důvod je jasný: Hraje se tu čím dál lépe.

V jednom týdnu jsem navštívil tento sál se židlemi "každý pes jiná ves" dvakrát. První návštěva proběhla v neděli 24. února 2008. Důvodem byl koncert dvojice Pavol Hammel a Radim Hladík. V loňském roce si sedli v Brně ve Staré pekárně, dali kytary a hlavy dohromady a výsledkem je album s názvem Déja vu (live). O albu jsem již podrobně psal v recenzi, ale slyšet a vidět obě legendy na vlastní uši a oči, takový zážitek si nelze nechat ujít.
Oba pánové jsou fyzicky i povahou každý jiný a není to jen proto, že Radim Hladík je Čech a Pavol Hammel Slovák. Kdybych chtěl vytvořit pomník člověka, který svým uměním ční vysoko nad ostatními, ale jakoby se za to vše styděl, udělal bych sochu Radima Hladíka v životní velikosti. Tento postavou malý muž s dávno odvátou "máničkou" let šedesátých na hlavě hraje tak nějak samozřejmě, jako by se vlastně vůbec nic nedělo. Jenže kdysi dávno, konkrétně v prosinci 1946, mu sudičky daly do kolébky kytaru, které se dodnes nepustil. Myslím, že Hammel nemohl volit lépe. Ostatně, Radima Hladíka volil už od sedmdesátých let na mnoha albech. Při některých sólech Radima Hladíka zněl velmi silný potlesk diváků. Když mu při hraní odešly těsně po sobě dvě struny, zeptal se kolegy, zdá zná píseň Karla Effy o tom, že pět strun úplně stačí a dohrál na tři. Radim Hladík nikdy nebyl skandalista, tvrdý bigbíťák. Má milý, nenápadný úsměv a se svou Zlatou bude letos slavit 40 let od svatby.
Vystudovaný právník, syn houslisty Slovenského národního divadla, který vydal přes 40 alb, Pavol Hammel, měl vynikající nápad, když vybral písně, které už potkal a udělal z nich album. Ten večer zpíval a hrál nejen ty písně, které jsou na albu Déja vu (live), ale přidal pár dalších. Velmi zajímavá je píseň Margaréta Steiffová, jejíž hrdinkou je žena, která jako první na světě ušila plyšového medvěda. Dozvěděl jsem se, že podkladem pro píseň S holubom na hlave je pověst o soše rytíře Rollanda v Bratislavě, který se otočí, přijde-li k němu panna. Prý se to autorům písně ještě se žádnou nestalo. K mé radosti zněla i má oblíbená Mladosť z alba Hráč z roku 1975 a v přídavku titulní Zvonte, zvonky z prvního stejnojmenného alba z roku 1969. Koncert utíkal bez přestávky a myslím, že všichni, jak jsme tam byli, bychom poslouchali až do rána. Jirka Hrdina mi před představením řekl, že si splnil svůj sen. Myslím, že ho splnil nejen sobě. Pavol Hammel obdržel jako dar černé tričko Balbínky a bylo vidět, že i on nelitoval své cesty do Prahy. Doufám, že k nám bude jezdit i s kapelou čím dál víc.

Poslední den přestupného února 2008 byl rovněž událostí. Na malém jevišti v Balbínce se tísnily bubny Martina Rychty a ještě muselo zbýt dost místa pro baskytaru Jiřího Kubíčka a sólo kytaru Jaromíra Panáčka. To ale nebylo všechno, protože poslední mikrofon, ale nikoliv významem, čekal na Vlastu Třešňáka. Vystupoval ten páteční večer se svým tříčlenným Bandem.
Jestliže u kolébky Radima Hladíka ležela kytara, u kolébky Vlasty Třešňáka ležely vedle kytary i paleta a pero. V současné době probíhá v Hradci Králové výstava jeho zajímavých obrazů a číst jeho knihy, to je rovněž zážitek. Třešňák je poeta zvláštního výrazu a hudebník, jehož styl se nedá napodobit. Má za sebou život, který označit slovem "těžký" nestačí. Popisovat jeho životní dráhu je zbytečné, tu daleko lépe popsal Ondřej Bezr ve své knize rozhovorů s Třešňákem.
Třešňákova tvorba je nádherná poezie, plná nádherných metafor použitých k obžalobě. Při jeho textech, vykřičených a někdy skandovaných, často mrazí. Spojením s triem vynikajících muzikantů tvořících Band je dojem ještě umocněn.
Ten večer zněly písně z obou dvou alb: Inventury (2005) a z loňského alba Skopolamin. Třešňák zahájil bohužel stále více aktuálním Volebním gulášem, pokračoval Moby Dickem a chvění působící písní Die Kamaraden. Píseň Národ - Soudruh Teplák nedozpíval. Stačí si přečíst jen tohle: "Gregory Peckovi osleplo střevo, ale už se léčí. A kde leží Čečensko, bylo to v TV hned po střevu? Leží v Karlsbadu na intenzivní péči! Miluje Sebe, Pražské jaro a Zimní slevu!" Ze Skopolaminu jistě každý čekal na Zlý sen. V den koncertu prohlásili představitelé KSČM, že 25. únor 1948 nebyl převratem, ale režimem změněným cestou ústavní. Kdo jiný, než Třešňák má právo křičet: "Kick boxer zpívá Karla Kryla, komunista sedí v Bruselu?"
Pokud to nevíte, tak píseň o ješitnosti Gurunáš je věnována "panu profesorovi". Zněla i In inkoust veritas, reagující na Bulvár Press, kterého je plno čím dál víc nejen v novinových stáncích, ale i v mozcích lidí. Nemá smyslu pokračovat ve výčtu písní, bylo jich dost a každá něco říká ústy člověka, který má k tomu, jako jeden z mála, plné právo. V knize Ondřeje Bezra se Třešňák ne moc s úctou vyjadřuje k současnému folku. Pokud bychom měli chápat slovo "folk" jako žánr představovaný Třešňákovou tvorbou, tedy reakcí na tvrdou pravdu a realitou podanou vysokou uměleckou formou, má Třešňák naprostou pravdu. V přídavku, když Třešňákovi praskla struna, přidal bez kytary Pacem in terris. Páteční únava zmizela, ale po takovém představení nelze jít spát. Je moc a moc o čem přemýšlet.

Myslím, že mohu prozradit, že 13. září 2008 si FOLKtime pokládá za čest, že jedním z účinkujících na festivalu FOLKomín 2008 bude Vlasta Třešňák a Band.