FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Po roční přestávce se finále konalo opět na Severní terase na Laguně, vyšlo i počasí, a tak návštěvnost byla i na samotné finále velmi pěkná, a co teprve na hvězdy programu, kterými byly nejrůznější variace na Fešáky. Ti totiž slavili 50 let existence, a tak byli hlavními hosty programu. Podpořit je přišli přátelé ve formacích Rekonvalescence, Cadillac a další, hodně zněly písničky Jindry Šťáhlavského, a tak si klasická countryová generace přišla na své.

Ale stejně pozorně většina z nich naslouchala i při finálovém soutěžení, kterého se zúčastnilo 6 účinkujících ze tří zemí – ČR, SR a Polsko. Vše posuzovala porota ve složení také mezinárodním: Ľubomír Wágner (SR), Pawel Szymkowicz (PL), Leoš Kosek, Renata Lankašová a Miloš Keller. A koho posuzovali:

Začínali Rendez-fou, postupující z loňských Řevnic. Byli jen ve dvojici, což bylo znát na celkovém zvuku (chyběl cajon), nikoliv však na nasazení a atmosféře spíše komorních a volnějších skladeb. Jednoznačně excelovala zpěvačka a Homemade Anal sex in the shower with my BFpornmobile.onlineflétnistka v jedné osobě. Předvedli muziku čerpající i z jazzu či latiny. Texty někdy přesahovaly meze poetična do vod blábolu, ale nebyla to soutěž autorská, tak co, že jo. Zazpívány byly s výrazem a přesně. Skončili nakonec třetí.

Na Mezinárodní Portě v Ústí nad Labem
foto: Miloš Keller

Mazurkiewicz a Bielawa a jejich doprovodný pomocník dorazili z Polska a nabídli trochu těžkopádnou muziku na pomezí folku a polské lidové hudby, s výrazem, že na zemi uhodila nějaká pohroma – nerozuměl jsem všem slovům, ale provedení bylo výmluvné. Skoro žalmy. Po technické stránce měli drobné nepřesnosti.
Slovensko vyslalo skupinu Plamene. Skupinu, která se pochlubila, že hraje jen tvorbu svého kapelníka. Což byl bohužel jediný klad. Reprezentovali trampskou muziku, ale to by musel být osadní oheň hodně vysoký a hodně praskat, aby se přeslechly obrácené přízvuky, násilně roubované slabiky na neexistující noty, kostrbatosti v textech a spíše neustále se sypající brambory neshody jednotlivých muzikantů.
Dalším českým zástupcem byli Vodníci, postoupivší z Brány. Dospěli věkově, překonali dětskou hravost a začínají řešit postpubertální problémy. Bohužel, pro soutěžní přehlídku se to moc nehodí, a tak nabídli dvě skladby, blížící se scénické hudbě, rozervané, jako hledající se mládí. Teprve ve třetí skladbě se rozpomněli na to, co je dělalo vítězi soutěží a zahráli jasně vystavěný, vtipný Os 3713 o vlaku, kterým jezdí do školy. To přeci jen obměkčilo publikum a dalo jim svou cenu. Vodníky asi čeká hledání dramaturgické zručnosti, hledání toho, jakou píseň kdy použít. Jakkoliv věřím, že i ty dvě první byly pro ně důležitou bytostnou výpovědí. A taky asi trochu hledání nového výrazu. Uvidíme, zda dají přednost sebevyjádření či popularitě, nebo zdali to dokáží vhodně spojit.
Janka Štubniaková, druhý zástupce Slovenska, zahrála příjemný melodický folk s jednoduchými, ale upřímnými texty bez sebemenšího zaváhání hlasového i hudebního. Přinesla mírný poetický a současně věcný projev. Stačilo to na druhé místo, osobně bych jí dal i zlato.
Vrchol ale přišel na závěr – desetičlenná (!) skupina z Polska Latajacy Dywan (Létající koberec) byla spíš už orchestr s kytarovou, klávesovou a smyčcovou sekcí. Jejich vystoupení bylo i hudební podívanou, propracovanou do poslední noty a posledního pohybu i výrazu. Zpočátku začali taky trochu smutně a pomalu, ale pak se ukázalo, že je to proto, aby si porota i posluchači mohli vychutnat jejich umění. Že umějí hrát od podlahy pak dokázali ve třetí písni. Vlastně to měli dramaturgicky podobně vystavěné jako Vodníci, ale předvedli toho násobně více. Proto, až na jeden hlas, v porotě vyhráli – porota, tedy ač mezinárodní, se tedy opět na 99% výkonů shodla jak kolektiv, tak jako každý člen sám za sebe, a dala zelenou nekonvenčním projektům před spotřební sériovou tvorbou, projektům, po kterých něco dobrého zůstane, ale hlavně – které mají perspektivu do budoucnosti bez nebezpečí opakování se a vykrádání sebe sama.