FOLKtime - Vaše brána do světa folku

(reportáž z koncertu k 20. výročí časopisu Folk (& Country)

Po listopadu 1989 se naplno otevřela vrata svobodě. Mezi základní svobody patří možnost říkat a psát své názory, psát o tom, co mám rád a seznamovat s tím i ostatní spřízněné duše. V případě svobody tisku po roce 1969 neexistovala oficiální cenzura tisku. Cenzura ale na sebe vzala jinou podobu než má cenzura preventivní, byla zavedena cenzura následná. Následná cenzura znamenala, že celý náklad knihy v podobě již vytištěné měl rozhodnutím, či jen v důsledku vzkazu z vlivných míst podobu makulatury. Největším cenzorem zde byl obyčejný lidský strach. Poté, co tento vpravdě obludný systém padl, byl trh zavalen množstvím knih a časopisů, lepších i horších. Na dříve státem dotovaném knižním a mediálním trhu, na němž byly chrleny tuny nikým nečteného potištěného papíru, začal fungovat obnovený zákon nabídky a poptávky. Do této doby obnovy kapitalismu v lednu 1991, slovy zakladatele Michala Juppa Konečného, asi sedmého, vychází první číslo časopisu Folk & Country. V té době bylo na co navazovat, protože zakladatelé měli za sebou řadu ročníků festivalů s desítkami tisíc diváků a scéně FC po roce 1969 vznikla celá plejáda kapel a sólistů, u nichž diváci hledali posilu v nelehkých dobách, či jen radost ze zpívání a lidské pospolitosti. Čas šel, nebo lépe řečeno běžel, a od té doby uplynulo dvacet let. Zestárl nejen časopis, který je v podstatě jediným tištěným periodikem tohoto žánru u nás, zestárli zakladatelé a zestárli i pamětníci. Hlediště již nejsou přeplněna diváky a zejména mladší generace hledá jiný způsob života než je vandr a poslouchá jinou hudbu než je muzika, která zní ve vlacích, na vandrech u táboráku či na jamech, kterým se někdy „světácky“ říká afterparty. Časopis v době nedávné zkrátil i název na Folk, ale jeho zakladatel Jupp je tu stále a pořádá ty největší žánrové festivaly v čele se Zahradou.

Každé životní jubileum je důvodem k oslavě i důvodem k bilancování. Hudební časopis nemůže slavit jinak než koncertem. Slavnostní koncert se nemohl konat jinde než v Lucerně, v prostorách, jimiž šly hudební dějiny všech žánrů, v prostorách, v nichž hrát je stále muzikantskou prestiží. Dne 24. listopadu 2010 proto prostory Lucerny patřily oslavujícím i čtenářům časopisu. Celým večerem provázela dvojice představující generační obměny v žánru - Jiří moravský Brabec, moderátor, redaktor, textař a nevím co ještě a písničkář Petr Sedláček. Oba měli dost nelehký úkol - dodržet čas nájmu sálu - a tak přídavky zněly jen zcela výjimečně a moderátoři do jisté míry převzali i úlohu inspicientů. Výběr účinkujících představoval zcela jistě špičku v žánru, byť do této „špičky“ by se vešlo samozřejmě i více muzikantů, ale čas není gumový. Večer zahájila kapela Jablkoň, bez své „ženské sekce“, Aničky Duchaňové. Jablkoň, slovy moderátorů, patří stejně jako ostatní účinkující kapely, s jedinou výjimkou, k věkem starším, než je oslavovaný časopis. Tvorba Michala Němce podporovaná perfektními muzikanty je osobitá, žánrově nezařaditelná a nesrovnatelná s někým jiným. Vedle slovních a muzikantských hříček zněly i hořkosladké skladby jako Odpouštím ti Rút či Černá Marie. U těchto akcí je pochopitelně kapela vázána časem, takže je namístě brát vystoupení jako pěknou ochutnávku vrcholící touhou vidět a slyšet celý koncert. Ke každému koncertu patří křest, tentokrát křest CD s názvem Bongo BonBoniéra, fiktivní kapely 3B s řadou interpretů. Desku pokřtily děti a šéf vydavatelství Indies Scope, Milan Páleš, a to oblíbenými Rychlými špunty.

Kapela Blue effect si našla své místo na většině folkových festivalů, byť je klasickým čistokrevným bigbítem. Kytarová legenda, Radim Hladík, obklopená muzikanty o generaci mladší, vzpomíná na staré pecky z repertoáru původních Blue a časem Modrých effectů a v podání zpěváka a šoumena Honzy Křížka zní Sluneční hrob či Ej padá, padá rosenka jinak, než v původním znění, ale velmi dobře. Bohužel jsem z osmnácté řady nemohl plně vychutnat rychlohru prstů Radima Hladíka a jeho věčný milý klidný úsměv - jako by se vlastně nic nedělo.

Trojice s názvem Hop trop personálním ani žánrovým změnám nepodléhá. Jestliže by někdo chtěl dělat kvalitního obhájce vodáků a trampů, je jím tahle trojice s přezdívkami Samson, Huberťák a Šroub. Tahle trojka nestárnoucích pánů umí totiž to, co umí málokdo. Umí napsat a zahrát píseň, kterou si lze zpívat v podstatě souběžně s její premiérou. Témata náklaďáků, vandrů, vodáckých holek a jiná podobná mi nikdy v podání Hoptropáků nezněla jako klišé podle vzoru Jarky Mottla: „Zapal ohně táborové a máš píseň pro trampové“. Těmhle věčným klukům věřím to, co zpívají. Psát o písních, které zněly, je zbytečné, protože všichni diváci je znali a zpívali. Poté vešel na jeviště „otec zakladatel“ Jupp a poděkoval všem, kteří si poděkování jistě zasloužili.

Po přestávce zněl cimbál, nádherná hudba a nádherné hlasy, tedy zněly písně Hradišťanu. Hradišťan začínal jako klasická cimbálová moravská kapela před šedesáti lety, ale novou tvář mu dal až kapelník Jiří Pavlica. Ortodoxní folkloristé mohou zcela jistě vyčítat současnému Hradišťanu „zběhnutí od útvaru moravského folklóru“, na to mají jistě právo. Většina ostatních však Hradišťan miluje, protože v sobě snoubí hudbu hudebních profesorů s lehkostí, humorem a nadhledem. Nikoliv jen třešní na dortu, ale integrální součástí tváře kapely je čistý a krásný zpěv Alice Holubové. Opětovně mě mrazilo při písni O naději a samozřejmě v tom krátkém vymezeném čase nechyběla ani Modlitba za vodu.

Po přestávce zahájila jediná kapela, která byla mladší než časopis, a to Druhá tráva. Tvorba a zpěv Roberta Křesťana a zvuk celé kapely, to je rodinný poklad žánru, ale poklad, který imaginární hranice přesahuje. Bez ohledu na vymezený čas zazněla i vynikajícím způsobem přetextovaná Telegraph Road či stejně kongeniálně přetextovaná dylanovka Ještě není tma. Křesťanův hlas řeže a pálí, nese se na vlnobití nezaměnitelného zvuku kapely, seznatelného po prvních tónech.

Hlavní hvězdou celého večera byl bezesporu Vlasta Redl. O Redlovi kolovala spousta zpráv, ale důležité je, že opět stál na pódiu, pohublý a s krátkými vlasy. Redl je jeden z největších talentů, které žánr zvaný folk měl a zaplaťbůh stále má. Redl byl trošku v rozpacích způsobených dlouhou a nedobrovolnou pauzou a úvodní písně z jeho desky O kolo zpět z roku 1997 zněly tiše a posmutněle, byť zahájil jako obvykle Husličkami. Pomalu ale jistě se z něj ale stával ten známý méně či více upovídaný Redl s nezaměnitelným slovním humorem, adorovaný a některými nemilovaný. Střídal kytaru, klávesy a mandolínu. Diváci se však dozvěděli, že Vlasta Redl chystá spolu se Slávkem Janouškem a Jaroslavem Samsonem Lenkem knihu s názvem My tři a já. Zajímavé je, že nepůjde o knihu tří spoluautorů, ale každý z nich píše knihu samostatně. Tak ať dá ten, kdo vše stvořil, Vlastovi Redlovi zdraví, sílu a humor!

Poslední kapelou byl Žalman a spol. Pavel Žalman Lohonka řekl, že v roce 1964 hrál poprvé v Lucerně jako sedmnáctiletý. O Žalmanových písních platí to samé jako o písních kapely Hop trop, jen je v nich více poezie, zadumanosti, ale zpívat se budou ještě za 100 let. Večer skončil a zbývá jen přát časopisu Folk hodně sil, zdraví a štěstí a především čtenářů do dalších dvaceti let.