FOLKtime - Vaše brána do světa folku

"Píšu co chci, co se mi chce, co mé srdce žádá a pan kritik, hudební znalec z toho strádá, já ho chápu, já mu rozumím, já jinak písně skládat neumím." Tak takhle si Jaromír Nohavica na svém novém albu Babylon v písni "Nic moc" bere na paškál hudební publicisty a dává jim tím zřetelně najevo, že ať si napíší co chtějí, ať jakkoli amatérsky či odborně dají najevo jakoukoli nevoli s jeho hudbou či texty, jemu to bude úplně jedno a především to bude jedno i jeho posluchačům, vždyť on Svým masám dal přece jasný vzkaz - jde o to, že se to líbí mě a vám, je jedno, jakou to má úroveň. Zveřejnit alibi ještě před nedokonaným "zločinem" si jistě řekne o zápis do historie hudební "kriminalistiky". A tak já následujíc "v masce barda malého Jardu" zveřejňuji své jistě též první publicistické alibi: "Milý pane Nohavico, promiňte, že píšu, já se kaju, já jen poslouchám a slyším, já jen čtu si texty - cítím, odpusťte mi prosím, jinak neumím."

Na první pohled možná trochu paradoxně je právě skladba Nic moc jednou z nejlepších na desce vůbec. Uvolněná výpověď a hravost slov jsou jakoby přirozeným ozvukem Nohavici, na kterého jsme byli zvyklí. Celkově příjemný nádech písně pak ještě dotváří kytarový doprovod v podání Karla Plíhala, který provází také hravě milostnou Sestřičku ze špitálu. Ta je však ukázkovým příkladem těch písní na albu, které mají nedotáhnutý či špatně dokončený text, nebo které se zdají být jen nahozenými slovy bez vypovídací hodnoty. A tak nám na jednu stranu mizí láska v celonočním tenisovém zápase, nebo se nám na tu druhou různé Euridiky, Maryliny a apoštolové nepředloženě procházejí pod černými hvězdami. Babylon či Převez mě příteli je pak více patosem než výpovědí. Vrcholem textového nevkusu je pak ve vzpomínkové Mařence - jinak silným obsahem s citlivou výpovědí - zcela nepochopitelné použití pohádkových postaviček Křemílka a Vochomůrky, se kterými Nohavica sebe a Kryla pomyslně ztotožňuje.

Hudba opětovně nevyniká obtížnými přechody či složitými kombinacemi nebo aranžemi, ale taková už Nohavicova hudba je a jsme na ni tak zvyklí. Lehkost jednoduchých úprav, křehká a poutavá melodičnost jsou nerozlučně spjaty s jeho výrazem a jsou jeho přednostmi, nikoli nedostatky. Znovu nám to ukazuje v osobní výpovědi Masopustu nebo v lidské Velké vodě a v popovém Krupobití či v hladivě komorním Na dvoře divadla pak k tomu ještě zajímavě přimíchává pro něj zvláštní aranže, které ještě o to více zdůrazňují sílu textu a celého vyznění písně. To se na druhou stranu nedá říci o starších a jinak též textově silných Ženách, k nimž dle mého nová úprava nesedne a utápí kvalitní text. Zatímco Milionář patří jistě na desku svým vtipným glosováním reflektujícím dnešní pohodlnost lidského chápání, další z odlehčených textů - Pochod eskymáků - by snad ani nebyl hoden hravých Tří čuníků a nepochopitelně tak sráží úroveň celého projektu alespoň ještě o jeden bod níže.

Album Babylon Jaromíra Nohavici je s 38 minutami nejenom poměrně krátké z pohledu času, ale krátké i z pohledu kvality vzhledem k jeho předcházejícím deskám. Zůstává zde sice nohavicovská osobní výpověď a lehkost, avšak Nohavica sám se začíná ztrácet v nepřehledných výkřicích, které jakoby vůbec nesouvisely se zamýšleným vyjádřením poselství nebo jen obyčejného příběhu. Výjimečně tmavý přebal se spíše víc jakoby snaží skrýt Nohavicovo tápání, než ukázat jeho srdce, bijící s černou Ostravou. A tak i vynikající fotografie profesionála Tono Stana nedokázaly zakrýt průměrnost a bloudící nevyváženost Babylonu, a zůstávají jen nálepkou jakosti Nohavici, nikoli tohoto posledného alba.