FOLKtime - Vaše brána do světa folku

„Na Dobříně straší,“ vyhrknul na nás kamarád Pařez, sotva se objevil ve dveřích hospůdky U Orla, kde jsme se sešli kvůli vyřešení další životně důležitý otázky pro budoucnost naší osady. Co s nadcházejícím víkendem? „Ahoj, taky tě rád vidím,“ důrazně pozdravil Burák. „Jo, ahoj!“ „Ve věži co?“ nadhodil Many a vesele se ksichtil. „Já nevím, jestli ve věži,“ nechytal se Pařez, „prostě na hradě a v jeho okolí straší.“  „Jo, jo, když jsi na hradě, tak ti straší ve věži,“

Jsem Tremp. Teda na rozdíl od mých kamarádů ,kteří se tak právem nazývají se tak doopravdy jmenuju. Páníčkové říkaj , že prý jsem kanadskej retrívr ,ale vcelku mi na tom nesejde, protože se mi tuze líbí v Čechách. Narodil jsem se posledního ledna v roce, kdy měli lidi staženo , co s tim jejich světem bude dál a nedaleko toho města s pěknou věží , kde kousek dál v lese bydlíval Rumcajs.  Z mých zálib bych jmenoval prohánění tenisáku, cachtání ve vodě , válení ve sněhu a nezvladatelnou touhu po jídle.

Zdalo sa mi, akoby Kristova krv stekala po stenách a bolesť Ukrižovaného sa cez farebné vitráže odrážala v tvárach pozostalých. Sviečky a zlato márne premáhali šero, bolesť a smútok. Bzukot vyplašenej muchy znel akosi nepatrične, akoby niečo škrípalo, podobne ako keď si ľudia neúprimne podávajú ruky. Farár, hoci bol Slovák, stále čosi mumlal neznámym jazykom. Vôbec mu nebolo rozumieť.

Ve skalnatém údolí Říčky se kdysi dívaly všeliké podivnosti. Povídalo se, že se tam za temných nocí zjevuje dobrý duch, strašidlo jakési. Tedy zjevuje – popravdě, nikdo ho nikdy nespatřil, ale historek o něm kolovalo nepočítaně. A pokud by přeci někdo jeho podobu někdy zahlédl, podivným kouzlem se mu obraz v mysli rozplynul.

Ta facka přilítla odněkud zleva. Pravda, znalostma fyziky jsem ve škole nikdy moc neoslňoval, ale tahle praktická ukázka zákona akce a reakce by musela udělat dojem i na samotnýho Newtona. Odlepil jsem se mírně od země, ukázkově předvedl půl druhýho obratu piruetmo a způsobně se složil před nálevní pult. „To abys věděl, jak se chovat k dámě, mladej!“, zaslechl jsem ještě odněkud z dálky a svět přestal existovat.

„Tak prostě dostanou do držky…“ nabídl Pinďa svých 170 centimetrů a odhodlání pátého piva. „A od koho to jako?“ rozhlédl se Taras po lokále, kde kromě hostinské a vlastní osady neviděl nikoho jiného, než onu provokující partu, jež v Pinďovi probudila pradávné přirozené pudy. „No…“ pohlédl Pinďa s nadějí na téměř dvoumetrového Barryho. „Barry se teda prát nebude, že ne?“ položila Kikina zmíněnému dlaň na hřbet tlapy.

Jaro vtrhlo do celýho kraje s brutální silou a hladově se zakouslo do bohatý sněhový nadílky. Díky tomu se údolím Sobotnice a jejích přítoků přehnala povodeň, a my teď procházeli naše trampský teritorium, abysme zjistili, co napáchala. Na březích bylo vidět, že ještě před pár dny byly okolní louky pod vodou, i když teď už byla Sobotnice zpátky v korytu. Pravda, vešla se tam tak tak.

Ten patlal Sisyfos se usadil v oblasti jeho žaludku hned na samém počátku bytí. Okamžik, kdy se mu usadil v teplé jeskyni  dutiny břišní měl spojený se vzpomínkou na intenzivní houpání. Na houpání a nezvratný fakt, kdy si uvědomil sám sebe. Věděl, že si v ten okamžik zhluboka  oddechl,  protože najednou bylo jasné, že může  být už jen člověkem, šimpanzem, velrybou nebo ptákem z čeledi havranovitých.

Ten les je nějakej divnej. A že jsem už lesů prošel dost. Lesy jsou různý. Hustý, řídký, tmavý, smíšený, smrkový, borový, nebo třeba zabordelený. Tenhle ne. Tenhle je prostě divnej. Takovej tichej. I v noci les žije a kdo pořádně poslouchá, hodně toho uslyší. Tady ne. Ticho jak v márnici a po cestě skřípou jenom moje kroky. Ale co. Pořád je lepší divnej les, než kanape v činžáku.

Oheň hořel jasným plamenem a sálalo z něj příjemné teplo. Ozvěna posledních akordů se ztrácela v temném lese za chajdou a na palouku začala padat rosa. Kocour vzal celtu a přehodil ji sobě a Dženy přes záda. „Škoda, že se zatáhlo, chtěl jsem ti ukázat Velkej vůz.“ Zašeptal, aby to neslyšeli ostatní. Zavrněla jako kočka a přitulila se k němu ještě víc.

Kamarád Megy mne potkal v hostinci, kde se stavil cestou z nádraží. Když mě uviděl, odložil do kouta odřenou US tornu, objemem připomínající tubus na vysokoškolský diplom, opovržlivě zhodnotil řadu čárek na mém lístku a začal mi promlouvat do duše. Prý moc piju. Kdybych tolik nepil, vypadal bych lépe, byl bych zdravější, silnější a děvčata by se za mnou otáčela.

Stalo se to jedné srpnové noci někde mezi Zvíkovem a Orlíkem, kde přesně, to nemohu říci. Ne proto, že bych nechtěl, ale sám ani nevím, a to ani teď doma, když ten kraj zkoumám na mapě. Vandroval jsem tenkrát se dvěma kamarády podél Vltavy na sever, někde jsme trochu odbočili, abychom se vyhnuli rušné silnici nebo velkým vsím, občas jsme si zašli, to když jsme hledali cestu přes vodu, nebo se naopak chtěli vykoupat. Schválně jsme si tenkrát nevzali mapu, abychom se nenechali svést obvyklými cestami, i když díky rozsáhlému turistickému značení bylo i tak těžké zabloudit.

Byl vlahý večer. Kolem pomalu roztávaly zbytky sněhu, mezi větve hustého smrkoví vplouvala tma. Svým dlouhým, hustým, mlhavým závojem ve škodolibé radosti omotávala oči příchozích. Tři stíny s menším nákladem na zádech, takových tudy už prošlo. Na těhle ale bylo něco zvláštního. Ta podivná věc, co se houpala jednomu z nich u pasu, mě nutila rozpomenout se na staré časy, když se kolem mého stromu ozýval křik a zvonily zbraně v boji muže proti muži.

Chýlilo se k večeru. Ostrůvek, oddělený od pravého břehu mělkým, ale dost širokým ramenem, se objevil jako na zavolanou. Plošinka s ušlapanou trávou byla po mnohahodinové  plavbě teprve druhým místem vhodným k utáboření. Uklidit obvyklý nepořádek okolo ohniště nedalo moc práce. Trochu pracnější bylo hledání suchých větví. Nezbylo než prodírat se za nimi hustými křovinami.

Sám, unaven sladkou resignací, která se dostavuje po dlouhých a namáhavých cestách, stoupal jsem prostředkem neosvětlené silnice za poslední domky Velké Bíteše. Vlevo ve stráni se kolébal ve tmě kužel lampy, nepříjemně osvětlující kůlnu nějakého lomu. Kupodivu se mi v tom ponurém koutě nevybavili fotografie Mrázkových zločinů, ani postava ležící napříč příkopu trnavské silnice s příšernou hlavou, obklopena hloučkem bledých zvědavců.

Nestor naší osady, stoletý šerif honoris causa, obecně přezdívaný Bob Průvan, měl takovou sklerózu, že si vzpomínky musel vymýšlet. V důsledku této vlastnosti patřil mezi kamarády za člověka světa znalého, zatímco kamarádi platili za něj. Mnozí soudili, že Bobovy příhody by měly být sepsány některým z našich předních literárních tvůrců a vydávány jako povinná školní četba.

Luzňácky bory se kudeří, zblbelně jásotní zvěřina, hojsasy mládežní jedinci, činějí sivých po lukách. Blankytno úprkně spíší, dolem kde zurčáčí vodáctvo, prvocník zbujněle množákuje, v tůnevních třaslinách. Hihoce dravácký ptákovec, hlasosá sveřepě pada, slabně kvičí kde mrkaňavník, zárodník budšího orlovýma. Pitomník žárovných paprsků, hlcotá chtivičně rojáky, pltičně bleskoty savá, křejíce tělotně i dušnicky.

„Dneska to připaluje, co? Chlapi!“ „To jo, naštěstí ty cihly na vagónu taky mají svůj konec. Ještě tyhle dvě palety a pak máme do konce šichty padla.“ „Hele, parťáku, já si beru jedno pívo a lehnu si na ten vagón s dřívím, hezky to voní a na mariáš dneska stejně nemám chuť. Jo, a nezapomeňte na mne houknout, až půjdete do šatny.“ Neuplynulo mnoho kalu v městské kanalizaci, když jsme se v nádražní hale začali scházet my. už chyběl jenom Lachty.

"Kucí!" zaječel z ničeho nic kamarád Černej, do této chvíle stojící na nástupišti nevšímavě opodál dvojice zeleně oděných strašidel a študující staronový mládežnický tisk. "Kucí, mám nápad! Ohromnej, prímovej, báječnej vodvaz!! Založíme politickou stranu!" Několik okolostojících se chápavě ušklíblo a odvrátilo pohled od mladého horlivce. "Cóó?" projevili zjevné rozrušení Černého souputníci, "co blbneš, ty jelito?" "Hele, nenadávejte, jó? A radši si poslechněte, co tady píšou."

Ten, kdo nepřešel přes vojenský Brdy za plný dělostřelecký palby, ten není u mne žádnej pravej brdskej traper. Tak takovouhle volovinu může říct jedině vůl a takovýho jednoho vola v partě máme. Vůbec se ještě divím, že s ním někam jedu. Vůl pokračoval a krmil ostatní: „Vojáci už bohužel na Brdech tak často necvičí, a tak takový přechod není tím pravým adrenalinem.“