FOLKtime - Vaše brána do světa folku

V zašlém kulturáku na kraji velkého města se konala soutěž mladých folkových talentů. Členům ostatních skupin, které zrovna neladily v šatně, několika příbuzným a pěti členům poroty tu předváděli své umění mladí autoři, kterým (jak to na takových soutěžích bývá) byla široká škatulka jménem „folk“ těsná.

Byl červen a my se prodírali neuvěřitelnou zelenou džunglí kolem Starý řeky. Příroda vypadala, že se po dlouhý zimě zbláznila a trhá rekordy v růstu. Prošlapávali jsme cestu kopřivama, nejrůznějšíma lopuchama, maliním a dokonce i divokým chmelem. „Kterej cvok tohle vymyslel?“ nadával vpředu Baky.

„Šerife, alespoň dvě pivka,“ škemral Wint, když shodil usárnu, padl na zem jako žok a opřel propocená záda o stěnu Harryovky, nádherné trampské boudy, posazené vysoko na Oslavkou. „Alespoň ty dvě, za chvíli jsme zpátky,“ přidal se Pepoš a Krusty vedle něj mohutně přikyvovala, jak ostatně bylo, co se piva týče, jejím zvykem. Hospůdku si nenechala nikdy ujít.

Měl to být pohodový zimní víkendový vandr. Čičinu napadalo, že půjdeme na běžkách, když bude sníh a vezmeme si sněžnice, když bude hodně sněhu. A taky ukulele, páč je malý, vejde se do batohu a nebudeme přeci večer u ohně sedět jen tak. A nepůjdeme nikam moc daleko, v zimě nemá cenu moc blbnout, mohlo by to přeci jenom být trochu vošajstlich.

Osobák se pomalu loudal k Plzni, klucí dohráli a mrzutě balí nástroje. ,, A zejtra zase do rachoty, už aby byla znova sobota“, brblá Achyl. To já se domů tentokrát opravdu těšim. Po měsíci se totiž  vrací moje manželka z lázní a musíte uznat, že měsíc je někdy zatraceně dlouhej. První tejden, druhej, docela šel, ale pak se klidně přiznám, že mi chyběla.

Ten den začal už z rána mizerně. Zima jak v morně. Čaj na kamnech je pokryt ledovým škraloupem. Na okně rozkvetlé ledové kapradiny. Vyrazil jsem na latrínu a už při cestě mi zamrzly fousy – no potěš, to vypadá na desítku pod nulou. Po snídani, co bouda dala: čínská polévka doplněna jednou bramborou a stroužkem česneku, nasbírám dřevo na příště, sbalím bágl a vyrážím na cestu domů.

Nakousnutý koláč Měsíce v poslední čtvrti chladně shlížel k zemi a osvětloval zasněženou pláň přiléhající k labyrintu pískovcových skal. Mrazivý vítr, který vyčistil nebe od sebemenšího mráčku, právě přestal vát a nastal klid. Divočáci  ryli pod sněhem a snažili se sehnat něco k snědku, stejně jako srnčí tlupy, odhrabávající namrzlý sníh v naději na pár lístků borůvčí, uchovaných chladem letošní, obzvláště kruté zimy.

Jerry zavrel oči a hral poslepiačky. Bolo už neskoro po polnoci a konečne spievali Záverečnú. Mal veľmi rád túto pieseň. Jednak preto, že ju hrali vždy ako poslednú a viac už zásadne nepridávali, ale hlavne preto, že bola jediná, ktorá za celý večer stála za to. Stará pieseň s hudobnými prvkami džezu a swingu, s nádherným textom o železnici, ktorá u neho vždy vyvolávala spomienky na staré časy, na mladosť a zabudnutú romantiku dávnych  vandrov s kamarátmi.

Plameny skoro olizují vybledlé džíny, kolena pálí, záda mám potaženy jinovatkou. Hlavou se honí podivné myšlenky a ani nepozoruji postavu, která vystoupila ze závoje tmy a stojí teď u mého ohně. „Ahoj kamaráde, mohu se trochu ohřát?“ povídá. „Co bys nemoh,“ já na to a úkosem si ho prohlížím.

Sedí za pultem a tváří se otráveně. Podívá se na zápěstí a proklíná tu maličkou a neskutečně pomalou hodinouvou ručičku. Do konce šichty zbývá půl druhé hodiny, tedy celá věčnost. Samoobsluhou se blíží několik postav. Plní sáčky pečivem, zkoumají data expirace na etiketách, napomínají nezbedné děti. Občas jedna z nich dojde až k pokladně, vyskládá potraviny na pult, čímž ji na přibližně třicet sekund vytrhne ze zamyšlení. Nepřítomně bere zboží do rukou

„Nebetyčná pitomost tady zůstat,“ říkám si v duchu, ležíc v tratolišti krve a pomalu se smiřujíc s tím, že má cesta na tomhle světě končí. Neschopen pohybu jen čekám na poslední úder mého srdce a poslední vydechnutí z mých plic. A přitom to začalo tak pěkně. Sobotní slunečné ráno. Probouzí mě celkem brzo. Ale protože nepatřím zrovna mezi vyložené spáče, tak mi to ani nevadí. Vzduch prosycený vlhkostí ranní rosy a ptačí křiklouni ve větvích stromů.

Nevím, jestli už jsem se o tom někdy zmiňoval, ale Hastrman je dost šikovnej člověk. Myslím tedy manuálně šikovnej. Zvládá bez problému všechny zednický, tesařský a jiný práce, umí leccos opravit. Jeho zručnost ale dosahuje vrcholu při práci se dřevem, z trampů jezdících do našeho zamilovanýho kraje kolem Sobotnice se mu snad může trochu rovnat jenom Ježek z T.O. Šakali. Proto, když se objevilo zvadlo na celostátní trampskou řezbářskou soutěž Zlatý Bobr,

Jsme dva. Dvě různé bytosti zašité v jediném kokonu neporušené kůže. Opačné póly se zmatenou střelkou uzamčené v jedné  aluminiové krabičce. Já i on, nebo on i já. Podle toho,  kdo má právě navrch. Teď sedíme jen s dvěma očima zabořenýma do baletu načervenalých plamenů  a v jediné houbovité koblize se rodí a zmírá hned celé komando zcela protichůdných myšlenek.

Stojím na mostě a koukám, jak se hluboko pode mnou leskne v černé hladině měsíc. Málokdy mám možnost se takhle v klidu pokochat. Co jsem se dal na podnikání, musím se dost otáčet, takže i teď, když mám vlastně dovolenou, čekám na obchodního partnera.Ale jsem docela rád, že je ta schůzka právě tady. Než přijede, můžu si tu koukat na řeku a vzpomínat, jak jsme kousek dál proti proudu jezdili s klukama na osadu.

Tak, a je to tady, pomyslel jsem si, když jsem definitivně vydechl naposled. Chvíli jsem čekal, zda bude obligátní tunel s bílým světlem na konci, ale zjevně to v reálu do scénáře nepatřilo. Prostě jsem se ocitl v čekárně ne nepodobný úřadu práce, dokonce tu měli i ten úžasnej vyvolávací systém s čísílkama. Nekonečná romantika.

Byli jste někdy na vandru v začarovaným lese? Pokud ne, tak to jste měli docela štěstí. My tři zrovna v takovým lítali celý odpoledne a hledali nějakej seník na přespání. Samozřejmě bez úspěchu. Vlčák měl na to teorii, že v rámci optimalizace lesního hospodářství seníky v tomhle lese zrušili a zvěř přestěhovali do nějakého jiného, kde jí bylo málo a seníků tam byl nadbytek.

Veveřák zlostně podupává na štěrbinu v jehličí a vykřikuje: „Tady jsem měl schovaný vořechy! Jsou pryč. Kde jsou ty vořechy?“ Veveřičky na okolních větvích a drobná lesní havěť v listí a jehličí ustrašeně přihlížejí veveřákovu řádění. Rejsek se povaluje na pařízku a napadla ho hrozná věc. „Co když ti je sebral Hladoun? Ten zbaští všechno.“

… a tak vás kamarádi ještě jednou vítám na potlachu osady Troškaři a doufám, že se vám bude na našem novém kempu líbit,“ dokončil šerif Houba svůj uvítací projev a seskočil z kamene, na kterém stál. Spokojeně se rozhlížel a prsa se jemu i dalším osadníkům dmula pýchou. Aby také ne. Ze všech stran bylo slyšet jen samé pochvalné mručení a nadšené výkřiky pozvaných kamarádů, které byly dostatečnou satisfakcí za rok a půl usilovné práce, věnované budování jejich nového kempu.

Pomalu se začínalo smrákat a já jsem ještě stále šlapal po lesní cestě a neměl jsem vyhlídnuto to pravé místo, na které bych uložil své utahané tělo. Ueska mě tlačila do zad a kytara se stávala těžší a těžší. Už jsem chtěl sebou praštit kamkoliv, když jsem uviděl před sebou slabě ozářenou mýtinu. Oddechl jsem si a vesele vykročil. Právě, jsem se chystal vystoupit z lesa, když jsem uviděl, že na mýtině někdo táboří.

„Já sem přeci jelito,“ medituje Fin na kraji lesa. Před chvílí vystoupil z vlaku a teď zjistil, že se mu cestou vysvítila baterka, kterou doma ve spěchu nezajistil. Co dělat… Vyrazí do tmy, tluče se mezi stromama, sem tam čvachtne do potoka, v houští ho co chvíli šlehne prut; prostě zážitek, darmo mluvit…