01.09.2000 Nářez (Robert Čapek) |
Povídky | ||||||||||
Byla neděle večer. Rychlík drncal po kolejích jako splašený hříbě a nárazníky do sebe bouchaly s drásavým prásk - prásk - prásk, který nám dělalo z plotýnek molitanovou drť. Za oknem se občas mihly osvětlený baráky vesnickýho nádraží, kterým jsme prosvištěli jako tornádo. V přihrádkách nad našima hlavama se tísnily usárny, kytary, basa a mandolína. Polehávali jsme po lavicích, Irka chroustala slaný tyčinky. Talián popíjel lahvovýho Votroka a Jarda s Indiánkou ruku v ruce poslouchali kazeťák, který stál na stolku a břeskně vyhrával Anthrax. Cože? Kytary, mandolína, basa a kazeťák? A ještě k tomu metal? Takhle, že se jezdí z vandru? No to snad ne? To bylo totiž tak. Jeli jsme z Horního Jelení, kde jsme se zúčastnili chvalně známýho Festivalu trampský písně. Na tenhle koncert jsme se moc těšili - ono se taky každej den nepřinatrefí hrát vedle kapel Zlatý orel nebo Holátka. Mířili jsme tam s optimismem a už jsme se těšili, jak to tam rozsvítíme - což se nám ostatně podařilo, i když trochu jinak, než jsme mysleli. Naše nebetyčná blamáge nespočívala ani v tom, že bysme hráli nějak extra špatně (popravdě řečeno, vždycky jsme krákorali jak havrani), ale v tom, že Jarda chtěl mít celej koncert nahranej na kazetě - to aby byl vidět ten propastnej rozdíl mezi náma a těma ostatníma, říkal - a vzal s sebou svůj Philips (Philips - jiný zážitek!) o výkonu přibližně 120W. Těsně před započetím koncertu se obrátil s důvěrou a strojem v ruce na stařičkýho, fousatýho a solidně vyhlížejícího trempíře v první řadě a poprosil ho, aby zmáčknul na začátku koncertu příslušný knoflíky, a pak že už to půjde samo. Trochu problémů nám udělalo, když jsme přesvědčovali Jardu, že nejlepší bude, když na tenhle důležitej podnik využije nejkvalitnější kazetu. Mezi náma se i našli takoví, kteří přímo řekli, co si má přehrát. Zvlášť Indiánka činila na Járu takřka fyzickej nátlak, takže byl nakonec nucenej s krvácejícím srdcem a heslama jako "Nojó, co bych pro vás neudělal" nebo "Pro kapelu všechno!" obětovat jednu ze svejch nejoblíbenějších kazet, na který měl natočenej trash metal (Přesně: šlo o Testament). Nezapomněl ostatně každejch deset minut zdůraznit, jak toho budeme litovat, jestli v Horním Jelení neskončíme aspoň na prvním místě. Takže, potud bylo všechno v pořádku. Dozněla Vlajka, my vylezli na pódium, Jarda kejvnul na našeho nahrávače a ten se dopustil tří katastrofálních přehmatů. Ten první spočíval v tom, že vytáhl hlasitost na plnej céres. Druhá věc - místo nahrávání zmáčkl knoflík, kterým se kazeta začala přetáčet dopředu, a poté, co si uvědomil svou chybu, dorazil to tím, že důrazně stiskl tlačítko PLAY. V téže chvíli zapracovalo již zmíněných sto dvacet wattoušů a do sokolovny, ještě nábožně strnulé z Vlajky, se vyřinul razantní trasherskej nářez, kterej celou prostoru přeměnil v předpeklí. Celejch deset vteřin trvalo, než to někdo utnul. Stařičkého kamaráda, kterej to (když se to tak vezme) měl celý na svědomí, málem trefil šlak a museli ho později odvést na vzduch. A do toho hrůzyplnýho ticha, který pak nastalo, řekl Jarda: "Do prdele!...", čímž tomu nasadil korunu. Na jeho prohlášení by nakonec nic tak špatnýho nebylo, koneckonců šlo to od srdce, kdyby se neventiloval do ozvučenýho mikrofonu. Když jsme to později v hospodě rozebírali, tak ani já, ani Irka, ani Talián, natož Jarda, jsme nevěděli, jestli a jak jsme vůbec ty tři soutěžní písničky zahráli. Indiánka, která to všechno sledovala ze sálu, sice tvrdila, že jsme je zahráli a ani ne tak špatně, ale my si nevzpomínali. "Ale prosím tě, Járo," říkala a pohrávala si s vypitou štamprlí, "dyť to nebylo tak strašný." Jarda se zatvářil nešťastně. Nepřítomným zrakem koukal na příčinu toho všeho - nahrávací mašinu, která stála vedle něj na stole. Poručil další rundu myslivců. "Zatracenej Philips", dodal k tomu, Indiánka ho chlácholila: "Koneckonců, Svatojánský proudy umí každej, ale takhle zmrvit Dájo, nevolej, to hned tak někdo nesvede." Jarda na ni upřel pohled, ze kterýho kapala krev. Atmosféra zhoustla. A v té chvíli Irka, která si prohlížela Jardův přístroj, zmáčkla PLAY. Sto dvacet wattovejch koní vesele zaržálo hospodou. Kupodivu, nikomu se to nelíbilo. Naštěstí měli všichni úctu k technice, takže vykopli jenom nás. Philipse vynesli v náručí a složili ho venku vedle schodů. Na to jarda vstal, zažehl petru, ďábelsky se uchechtnul a povídá: "Ale že to byl nářez, co?" povídka získala cenu v literární soutěži Trapsavec 1991 Sdílet na...
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |
Dost pozdní návrat banjisty Miro...
Spektrum pravidelně slýchám na regionálních akcích...
Dost pozdní návrat banjisty Miro...
Ahoj.kdysi jsem hrval ve skupine Spektrum Horni sl...
Hvězdy jihu 65 - Folk & Country ...
Pro úplnost: První album kapely Spolektiv ...a t...
Zahrada písničkářů 2024 představ...
Moc děkuji za možnost vystoupit na tomhle skvělém ...
Křest nového alba Jana Buriana V...
To si zase MK smlsne
Zemřel Karel Vidimský - Cimbura...
...včera se k Cimburovi vydala i Kytka, jeho žena....