FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Jedeš takhle odpoledním vlakem coby osamocenej vandrák sedící u zablácenýho okýnka, a aniž by sis to uvědomil, už od začátku sedíš ve stejný pozici a bezvládně pozoruješ pódium za oknem. Tvoje unavený oči monotónně přejížděj krajinu pohledem a místo toho, aby sis pustil do uší „malej gramáč“, jak říkáváš, se necháváš plnit rytmem, kterej vydávaj koleje tratě a kola vlaku. T-dm, t-dm, tdd-dm.
Když ti bylo dvacet, tak bys nevěřil, že se takhle někdy někam vydáš a tvojí jedinou zábavou ve vlaku bude výhled a modroštipal. No jo. Teď to má už jednoduchý, flákač jeden, ale před dvanácti lety musel občas zažívat krušný chvilky. Zvlášť ten starej dědek, kterej se vždycky půl cesty hádal s Nůžkařem, protože mu vadila jeho kytara, a tys z toho měl samozřejmě vždycky srandu, kdys pozoroval, jak se mu takhle před tvejma očima mění barvička. Jednou to ale přepísk a jednu někomu vrazil... to se ti to moc nelíbilo a přestals ho mít rád. Teď už by sis asi nic takovýho nedokázal představit, ale taky jsi na to zas tolik nemyslel.
Tvoje podvědomí najednou začalo mít zvláštní pocit a ty sis uvědomil, že již uběhla ona dlouhá doba, o který ses bál, že ji nazveš nuda, a že se blíží stanice, kdes chtěl vystoupit. Vidíš ubíhající vesničku a víš, že zahlédnout ten dům s masivním komínem a s tehdy bílou omítkou bylo znamení k elegantnímu nahození zátěže a k naskládání se přede dveře. Motoráček jedoucí závratnou rychlostí 30 km/hod zaskřípal a trhl sebou. Tvoje tělo hned ožívá a má najednou silnou touhu vystoupit a vydat se „někam“. Tvoje nohy teď už jen ztěžka dopadly na štěrkovitý nádražní chodníček a ty sis ani neuvědomil, že se tu nic nezměnilo. Přemýšlels totiž nad možností tradičně v úvodu využít místní hospodu, kde jste vždycky čekali na opozdilce. Pamatuješ si, že tam byl docela nerudnej hospodskej, kterej ale měl hezkou mladou dceru. Ovšem fakt, že tenhle údaj je už dvanáct let zastaralý, tě přesvědčil vydat se pryč odtud.
Přešels trať a vydal ses po cestě podél ní. Byla z prachu a štěrku, což bylo brzy vidět na tvejch botách. Ale ty ses na ně jen usmál. Co je nějakej prach proti stovkám kilometrů, který tyhle boty maj za sebou? Nic. Tak trochu ze zvyku a tak trochu z toho, že tě nenapadlo nic jinýho, ses zadíval na oblohu. Vždycky ses snažil tvářit se jako učenec a odhadovat počasí. Dneska to vypadalo na oblačno, ale zatím bez deště.
Cesta se odpojila od „matičky tratě“ a tebe obstouplo pole. Ještě kus po poli a spolkne tě les, a to na hodně dlouho. Neměl jsi rád pole. Ani jsi nevěděl proč. Možná proto, že sis tam připadal jako na něčí dlani, a to se ti za ruda ale ani trochu nelíbilo. A v lese tě čeká klid, ticho, kemp a spousta milých i méně milých potvůrek. Při pomyšlení na ně se ti do obličeje vloudil záblesk úsměvu, který ale zlikvidovala představa o stavu donedávna vašeho, teď už ale asi jen tvýho, kempu. Nesl jméno Escorial, a to právem. Přemýšlíš, jestli tam vůbec půjdeš, anebo se na ty, pravděpodobně, trosky ani nezajdeš podívat. I když to nemá smysl, protože víš, že touha navštívit to místo bude silnější než cokoli jiného.
Věrný les tě nezklamal. Uvítal tě svou důstojností jako svýho nejmilejšího hosta. V mysli ti proplulo slovo díků, prach vystřídala udusaná hlína, pole, zas stromy a do tebe se s prvníma krokama vlila vlna mládí. Narovnals záda, zvedls hlavu a přidals do kroku. Napadlo tě, že by bylo hezký potkat nějaký nafoukaný turisty nacpaný do červenejch bund, že by viděli, kdo je tady doma. Ale seš tady vlastně kvůli něčemu jinýmu.
Proč ses zase vydal do těch končin mládí, kterýs dřív křižoval tam a sem, a vůbec si nevybavuješ, že bys kdy dostal takovou náladu, jako máš teď? Asi to nebude kvůli tomu nálezu, kterej jsi učinil při přestavbě bytu - totiž pečlivě zabalenej uhlík z jednoho romantickýho vandru. Možná... možná za to může pocit samoty, kterej jsi získal, když se tvůj spoluzakladatel kempu nadobro odstěhoval za oceán. A co to album fotek, který sis prohlížel? Ono toho bude víc...
Z úvah tě vytrhl známý zvuk nějakého ptáka. Jseš si jistej, žes ho dřív podle zakejhání poznal. Že by káně? Ne, to to nebude. Vzdáváš to. Napadá tě, jestli aspoň poznáš nějaký stromy nebo kytky. Díváš se nalevo a napravo a zjišťuješ, že dub opravdu poznáš. To je najednou dobrý pocit!
***
K večeru jsi ho našel. Dalo ti to pěknou fušku. Kdyby ti dřív někdo řekl, že svůj vlastní kemp budeš hledat několik hodin, tak by ses mu asi vysmál, ale po dnešní zkušenosti by ses po něm podíval unaveným pohledem, který by byl zčásti plný zoufalství a zčásti plný pýchy, jak dobře jste tu boudu skryli. I když čas hledání nemusí být úměrný skrytosti kempu.
Zjistil jsi, že si na to místo nevzpomínáš tak dobře, jak by sis myslel. Zvláštní. Ale jak tak chodíš a prohlížíš skoro rozpadlý sroubek, hned se ti vybavuje, žes ho musel stavět ty a ne někdo jiný. To opracování suků, zádlaby i nabouchaný hřebíky, který jsi sehnal u pana Douby v železářství, to všechno říká, že před sebou máš pýchu svých mladých let.
Přešels k ohništi. Tady je to místo, který jste považovali za centrum všeho dění. Sem jste se stahovali, abyste se ohřáli u teplých plamenů nesoucích poselství pro každého z vás – totiž sám být takovým plamenem. Tady jste si po večerech četli všechny ty knihy a příběhy, který vás zasvěcovaly do tajemství trampingu, kterej z vás dělal svobodný lidi. Nikdy jste nezapomněli uvědomit si velikost putování přírodou a jako poděkování na ohniště položit větvičku, provázenou chvílí ticha...
Nějak ses zasnil, uvědomil sis. Ale ono je to těžký, když se člověk dotýká svejch nejkrásnějších let. Asi se už nikdo z lidí, co sem náhodou zabrousej, nedoví, že tohle bylo to místo tvejch let a že jím vždycky bude. Ale co jsi vlastně ty? Vzpomínáš na slova pana faráře: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš.“ Ano. Koho by něco takového o tom místě vůbec zajímalo? Znáš odpověď a ta tě trochu bolí. Nikoho.
***
V neděli večer očekáváš motoráček na svojí oblíbený stanici. Teda... tehdy oblíbený. Dřív sis vždycky i popovídal s Červenou čepicí. Ten si vás občas pozval na grog do „železniční kanceláře“ a nechal si od vás vyprávět všechny ty přibarvený historky o pytlácích, o požárech, o holkách, o státní ochraně přírody a kotlíku plném nepoživatelné břečky, o cestování vlakem načerno a o svých navztekaných kolezích. Těm historkám nevěřil, ale rád si povídal s lidma. Dneska je tady jen rozpis vlaků a oznámení, že jízdenky jsou k mání pouze ve vlaku. Kam se to lidstvo ubírá...
Motoráček už přijel. Nastoupils a už tě odchytla na tvůj vkus až příliš energická průvodčí. Spustila nějaký monolog úředním tónem a tobě bylo jasný, že narazit na někoho, kdo má pochopení s bloudící trampskou duší, se ti asi už nepodaří...

__________________________________
Tomáš J. Adamovič - Arny eCaTdP
Trapsavec 2009, próza do 23 let

| Více...

Komentáře pro tento článek

Přidat Nový Hledat RSS

Přidat komentář

Jméno: Email:  nezasílat reakcezasílat reakce Název: Naše hlavní město  antispamová kontrola UBBKód:         -barva-světlemodráčernámodrárůžovášedázelenásvětlezelenáhnědátmavěmodráolivováfialováčervenástříbrnázelenomodrábílážlutá -velikost-drobnémaléstřednívelkéobrovské     Internetové odkazy vkládejte pomocí UBBKódu (4. ikona zleva)!

Tomáš Pohl   |89.176.26.xxx |04.12.2009 10:35:24 Tak jsem si to přečetl. Je zajímavé, když člověk ve věku do 23 let píše ve stylu "Jsem starej Jim z pobřeží, pamětník starejch dob". Jitka Molavcová ve věku 18 let zpívala, že již 10 let nám láska slouží. Autor zařadil nenápadně do povídky citace z písní ("prach a štěrk".. atd). Asi by to nebylo ve stylu, o nějž jde, ale po přečtení řady zdejěích povídek mám pocit, že je v nich spousta "povinného klišé". Patrně ale asi nepůjde psát o něčem jiném než o vandru, praskajích ohních, věčném kamarádství atd. Otázkou je, na kolik je to vnitřní pocit autora a na kolik "se to musí". Ale, co, pište barde Tomáši , pište, když se to někomu líbí. Odpovědět

D'Ady   |62.168.65.xxx |05.12.2009 09:57:10 toto bol jediny prispevok v kategorii prozy do 23 rokov v Trapsavcovi 2009 (smutny smajlik je na ten pocet, nie na kvalitu...) Ovsem s tym vekom mas 100% pravdu, otazne je, ci by sme to autorovi verili, aj ked by sme o jeho "mladosti" nevedeli. A mozno to ten mladik pomerne utlej postavy s dlhsimi blond vlasmi (dobre si pamatam ?) pisal o svojom otcovi. To sa asi nedozvieme. A tak ma najviac mrzi posledna veta... Mne to teda jasne nie je a verim, ze ani nebude... v tom poslednom vagone sa este obcas stretavame ;-) Odpovědět

Tomáš Pohl   |89.176.26.xxx |05.12.2009 11:47:09 Milý D´Ady, je mi jasné, že soutěž je anonymní. Nevěděl jsem, že autor nemůže být vítězem, když jediný. Ta paušalizace s věkem není samozřejmě absolutní. Petra Hůlová ve věku přes dvacet napsala Paměť po mojí babičce z prostředí mongolského venkova. Ale asi to autorovi povídal táta. Spíš je to takové dost nezralé s vědomí, co tam "patří". Otázka, co vyjadřuje vnitřní pocit autora a co je jen pozlátko, aby to vypadalo, to je podstata literatury a nejen jí. Na soutěž naprostých amatérů ale nechci klást tak náročné požadavky. Spíše , aby jich v té kategorii bylo víc než jeden. Ahoj. Odpovědět

Arny eCaTdP   |147.231.143.xxx |07.02.2010 22:43:41 Ahoj. Hlásí se autor povídky. Mohu říci, že jsem nepsal o svém taťkovi. Snažil jsem se zkombinovat mentalitu dnešních 45-níků se svými častými pocity. A rovněž doufám, že si tu poslední větu nebudu moci do deníčku nikdy napsat... Odpovědět

K.  - Hurá, točme   |94.113.221.xxx |11.12.2010 02:22:58 Proč mladému autorovi plivat na juvenilia? Pan Pohl se s bravurou samozvaného estetika na základě jedné povídky vyjádřil v tom smyslu, že tvůrčí vývoj zákonitě spěje k povídkám o praskajících ohních etc. Faktem je, že autor se celkem odvážně „vydal s kůží na trh“ a tímto způsobem podaná „zpětná vazba“ může od dalších literárních pokusů akorát tak odradit. Zbytečně. Ostatně, každý nějak začínal. Málokdo ví, že Milan Kundera v rané tvorbě 50. let psal prorežimní lyriku... Čímž neříkám, že mě text nějak uchvátil. Místy se ocitáme v oblasti slušného kýče (obraty typu „věrný les“, „poselství plamenů“, zahlcení „rozkošnými“ detaily - železářství pana Kouby...), který ochromuje dějovost a pointa se tím de facto rozpadá. Méně je někdy více. Myslím, že hlavní problém je v dramaturgii. Romantický ideál tvůrce, který v mystickém (v tomto případě spíše mysliveckém) zření stvoří hluboké, geniální dílo, je přežitek. Pokud člověk vyloženě neinklinuje k automatickému psaní a podobným tendencím, pak své sdělení musí vystavět. Neromanticky, racionálně. Zajímavý je třeba text E. A. Poea Filosofie básnické skladby, kde je zcela otevřený popis, jak vznikala báseň Havran - bez patosu, do jisté míry kalkulovaně. Dílo musí mít architekturu, jinak se sdělení rozplizne, nezafunguje - platí to jak v literatuře, tak i třeba v hudbě... Pokud to správně chápu, tak smyslem textu má být vyjevení myšlenkového světa osoby, která se ztrácí ve své vlastní době. Uchyluje se ke vzpomínkám, vrací se na známá místa. Tohle téma se blíží klišé, bylo už zpracováno tisíckrát, přesto je ale pořád aktuální a pokud by se s ním pracovalo zase jinak, v nových kontextech, pak by i téma mohlo vyznít nově. Celá takhle krátká povídka je příval všeho, co by autor chtěl vypovědět, ale plocha tohoto rozsahu nemůže takový nápor unést. S motivy je třeba šetřit, přebytečnosti osekat, vyházet samoúčelně použité prvky. Z nejprostšího textu dokážou melancholie vylézt někdy až obludně. Důležité je číst, číst, číst, hledat inspiraci, srovnávat a polemizovat, zkoušet... Jen na závěr ke komentáři autora - skutečně mě pobavil. „Mentalita pětačtyřicátníků“ je přímo kouzelné zaklínadlo! Zní to, jako by všichni lidé ve středním věku náhle přecházeli na unifikovaný způsob myšlení, nasaďme klobouky a hurá do srubů. Ten komentář je trochu slovní paskvil. Myslím, že pocity vykořeněnosti, melancholie se dostavují v každém věku, záleží především na osobnosti... Referovat z pozice adolescenta o krizi středního věku působí trochu švejkovsky nebo způsobem „všechno ví, všechno zná, všude byl dvakrát“... Odpovědět

Tomáš Pohl   |94.113.162.xxx |11.12.2010 08:10:20 Vážený pane K (že by Zeměměřič ??), díky za trošku opožděnou reakci. Obdivuji, že jste mnohomluvně napsal totéž, co jsem napsal já, tj. že povídka je špatná. Měl jsem to asi napsat citlivěji, ale to už tak u nás, samozvaných estétů bývá. Hezké Vánoce. Odpovědět

K.   |94.113.220.xxx |11.12.2010 22:50:44 Rozdíl mezi mým a Vaším příspěvkem je ten, že já se snažím pojmenovat, co v rámci povídky nefunguje. „Asi by to nebylo ve stylu, o nějž jde, ale po přečtení řady zdejěích povídek mám pocit, že je v nich spousta "povinného klišé". Patrně ale asi nepůjde psát o něčem jiném než o vandru, praskajích ohních, věčném kamarádství atd. Otázkou je, na kolik je to vnitřní pocit autora a na kolik "se to musí".“ Toto je s prominutím nic neříkající blábol. Třeba hned ta první věta je skvostná - jakési „to“ není ve stylu, o nějž jde (?), načež se na scéně objeví defilé zdejších povídek se spoustou klišé (souvislost?). Poté následuje zhodnocení možností tvůrčího materiálu, patrně v rámci „stylu, o nějž jde“, je ale rovněž možné, že se jedná o prognózu autorova tvůrčího vývoje. Na závěr otázka vybízející ke kontemplaci, v níž se opět vrací znepokojivé „to“. Věřím, že Vám příspěvek udělal dobře, „nekompromisní“ kritika každému dodá lesku, navíc je značná pravděpodobnost, že autor rozcupované povídky si netroufne nic říci na svou obhajobu. Pointou zveřejňování textů tohoto typu (tj. juvenilia a pokusy) je právě zpětná vazba od lidí, kteří k autorovi nemají žádný osobní vztah, nebudou ho tedy šetřit, ale zároveň se pokusí o konstruktivní kritiku a pojmenování toho, co je v jejich očích špatně. Což jste, svým osobitým způsobem, udělal. Nicméně, teze o podstatě literatury by mě od člověka, co „klade náročné požadavky“, velmi zajímaly! Odpovědět

Tomáš Pohl   |94.113.162.xxx |12.12.2010 15:46:01 Nezlobte se, ale s anonymem nediskutuji. Odpovědět

Powered by !JoomlaComment 3.26

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."