FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Vypadalo to docela věrohodně. Šejba přišel ve čtvrtek na slezinu s rozzářenýma očima a pro něj v neobvyklém úboru - bílé silonce, kravatě a saku. Byl nebezpečně krásný a otřesně sebevědomý. "Hele, toho tady nepamatuju," vykvikne tím svým flažoletem Tyčka a přistrkuje mu úslužně židli ucukne.

„Zaber a  pak přitáhni,“ křičel na mě Flint, ve snaze přeřvat kravál, kterej dělaly peřeje kolem nás. Sobotnice byla rozvodněná a řítila se svým úzkým údolím jak Šanghajskej expres. A my s ní. Seděl jsem v Pálavě Princezna na háčku, Flint na kormidle a oba jsme měli plný ruce práce s odrážením šutrů a kličkováním mezi nima, do toho jsme

..kdyby tenkrát před lety čtrnáctiletým vyjeveným klukům nepřeletěla přes nos vůně hořícího dřeva. Přiletěla z údolí tam dole pod Týřovem, a oni byli nenávratně ztraceni, nakaženi chorobou, která je měla nádherně tejrat celej život. A nákaza to byla krásná, lákavá, navíc neměli chuť se bránit, chyběly jim taky protilátky – Pořádek, Disciplína, Uměřenost.

Seděl jsem u vody a pokoušel se nemyslet na to, co jsem před chvílí viděl. Abych to vzal trochu zeširoka, tak ta voda patřila jednomu jezírku ukrytýmu ve skalách. Kdysi tu byl lom, ale to už je hrozně dávno. Táta mi tenhle flek ukázal, když jsem byl malej kluk. Často sem jezdil, ale to už je dávno pryč. I táta je dávno pryč, ale o to teď nešlo. Jen si to představte: Na druhý straně vody, přesně pod tou nejvyšší skálou, seděli dva trpaslíci a hráli karty.

To jeden ptáček Brabeček byl tak malinkej, Robine, že byl skoro tak malinkej jako ty, ale v tý ptačí velikosti. A ten Brabeček měl maminku, jako každej malej tvoreček, ale tohle byla maminka ze všech maminek nejlepší. No a ta maminka malýho ptáčka Brabečka chovala a nosila ho za peříčka a česala mu vocásek, poněvadž ten Brabeček měl vůbec nejkrásnější červenej vocásek

„Jó, dneska už se trampi neumějí bavit jako za našich dob.“ Řekl starý trapper Hadrář alias Šedivej Bil a přikopl znechuceně do ohniště zatoulané poleno. Pak se nedůvěřivě zadíval na své chátrající kanadky, zlobně odplivl a přenesl svůj zrak někam do neurčita. Získav při tom tímto potřebnou pozornost, začal do nastalého ticha vyprávět jeden z nesčetných příběhů svého pohnutého mládí:

Ranní káva spálila patro, trubici hltanu i stěnu žaludku, než se  klidně usadila v prázdné nádrži. "Do hajzlu! Já se z toho emálu snad nikdy nenaučím pít," zaklel  Borek a praštil ešusem o hlavu čedičového balvanu. Kapičky horké,  černé tekutiny přeskupily molekuly a přistály na hřbetu Mončiny  ruky.

„Polez, tady je to pro mateřský školky, spousta krásných chytů!“ Opatrně se posunuju po římse a nenápadně mrkám dolů. Kolik to může bejt, patnáct metrů? Vodaď zahučet… radši lezu a nepřemýšlím. Chybí mi, že jsem dva roky nebyla na skále. A tohle je teprv začátek! Vlastně to začalo dopisem. Dostala jsem ho včera, asi abych nemohla odmítnout. „Ahoj Kaňko! Dneska je to přesně dva roky, co jsme měli lézt tu Pálavu. Tenkrát ti do toho něco přišlo,

Slunce se posunovalo k západu a já se po delší době prodral z mlází na mýtinu. V jejím středu rostlo několik letitých smrků s mimořádně nízko položenými větvemi. Pomalu jsem k nim vykročil, a s údivem si všiml, že v širokém kruhu okolo stromů leží několik usáren, kytara, krosna a pár žracáků. „Co to může bejt za cvoky?“ vrtalo mě hlavou, „Mít takhle rozházený věci? Co se tady asi…“ „Bacha prasééé!“ zaznělo lesem.

V té chvíli jsem si myslel, že jsem Alberto Tomba. Svištěl jsem  ukrutnou rychlostí prudkým svahem, pozoroval špičky rozvibrovaných  běžek a pomalu se zabýval myšlenkou, co dole. Byla úplně zbytečná.  Tu borovici musel postavit do středu stopy nějakej blboun, mameluk  a pitoma, nebo jedinec s tím vším dohromady.

"V tom lese tady jsou vlci! Představ si to," spustila na mě Fišta skrz mobil. "Co jako?" řek jsem. "Tady kvůli nim už tejden.." "Ještě že mě potkal pan Zábranský. To bylo štěstí." "Cože? Kdo tě potkal?" "Pan Zábranský. On je myslivec. Já si tu klidně sbírala borůvky, víš, a-" "Hele, já.." "No. Babičce. Na koláč." "Jaký babičce, zase?" To už jsem docela dost vrčel.

Bylo to v čase mé vlády za tiché hvězdnaté noci, kdy oheň u mých nohou ztrácel sílu a zhasínal, a já, který jsem seděl pod tou noční oblohou na kamenném stolci, jsem podřimoval a skoro usínal s ohněm. Usnul bych tvrdě, kdyby vítr nepřinesl z údolí nějaké zvuky. Probral jsem se, zadíval do tmy a zaposlouchal se. Rozeznal jsem hučení motoru, lidské hlasy a štěkot psa. Vzpomněl jsem si na podobnou noc před desítkami let, kdy dole v údolí burácely silné motory,

Tak tohle je můj úplně první vandr. Možná si řeknete, že sem eště moc malej na vandr, ale máma s tátou si řekli, že bych si měl zvykat už od mala a tak teda jedu. Je fakt, že dost věcí mi přijde divnejch. Tak třeba to zalamování palců. Docela mi uniká, proč by si kamarádí, když se uviděj, měli hned nějak ubližovat. Mě by to asi vadilo, mít zalomenej palec.

Už jsou to skoro dva roky, co jsem řekl naposledy ahoj a zalomil palec kamarádům. Jak sebou vláček trhnul a krajina začala ubíhat dozadu, byl jsem v tom zase až po uši. Máslíčko právě doladil kytaru Bessynu, která s náma prošla snad všechny vandry a vypadala podle toho. Zpíváme, koukám z okna a připadá mi, jako bych se z posledního vandru vrátil před tejdnem. „Tak Rosol deme,“ procitám ze snění a vystupujem. Dědek Zdražilů už zase nadává, že s tou dráhou sekne.

"Hoboes, ti mne vždycky moc přitahovali. Víš, můj otec, ten v tý Americe byl a chvíli s nima jezdil, a pak mi vždycky vyprávěl, když si občas vypil a vzpomínal na svou zlatou Ameriku, jak s nima seděl kdesi na uprášeným nádražíčku na Středozápadě a poslouchal jejich drnčivý kytary a drsný písně, třeby tu o vlaku Blues. Ale nejvíc vzpomínal na jednoho, prej mu říkali Johny Rattlesnake, to je anglicky, víš, jinak po česku to znamená Johny Chřestýš

Šerif vystupoval z vlaku a někdo mu podrazil nohu. Ladný skok, kterým chtěl přistát na škváře zastávky se změnil ve směšný pád s usárnou na zádech a žracákem po boku. Na přeplněné plošině těžko hledal viníka, možná, že to ani nebylo schválně. Byl tam sice jeden z Jižanské vlajky, ale ten se zarputile díval jinam.

„Tobě nestačí, že si ze mě věčně děláš srandu, ty si ze mě musíš dělat rovnou i prdel, co?“ pokýval jsem smutně hlavou a ale na provinilého Hopáka jsem se přitom nedíval, protože mou pozornost přitahovalo plavidlo, které bylo křížencem indiánské kánoe a záplatovaného kabátu skalpovaného trappera Sama Hawkinse, a které do finální podoby dotvaroval vzteklej a velkej vodní had za vydatné pomoci šíleného lakýrníka.

„Pánové, zírejte, to je anděl,“ vypadlo z Dana v pauze mezi dvěma loky piva a jeho oči hypnotizovaly skupinku holek, blížící se ke kiosku. „Ta blondýnka vlevo,“ upřesnil. „A je to tu zase,“ povzdychl si Tom, „a to jsme na vodě první den.“ Jeho poznámka byla celkem výstižná. Dan byl notorickej holkař a ať už byli na vodě, na vandru, prostě kdekoliv, nikdy se to neobešlo bez nějakého románku či avantýry.

Léto rozpaluje pískovcové skály i les, blíží se poledne, a dole v trávě si ježek, rejsek a veveřák hrají na trampy. Téhle báječné hry se zúčastnil i malý hloupý plšík, ale protože šel na nervy, poslali ho dělat vlak. Plšík běhá v borůvčí, tenounce pohoukává, a veveřák za ním chvílemi volá, že pořádnej vlak má vždycky zpoždění, aby přijel za hodně dlouho.