FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Vlak je logicky stále ještě jednou z nejoblíbenějších rekvizit příběhů trampů. Byť už mnozí dávno nejeli a namlouvají si, že vlakem se dnes už nedá takřka nikam dorazit. Povídka popisuje přáíběh, který se velmi podobně odehrál a stojí se nad ní zamyslet. Naproti tomu básnička je raritní. V poezii se lokomotivy, koleje, nádraží sice objevují často, ovšem věnovat celou báseň elektrické jednotce je vskutku rarita.

Příjemné čtení

Hluchoněmý vlak

Páteční , odpolední slunce mě pálilo do levé tváře. Šlapal jsem po nedávno dokončené cyklostezce a přemýšlel, jak se všechno kolem mění. Před pár lety, zde ještě vedla železniční vlečka do místní továrny, vlak s několika vagóny jezdil asi dvakrát denně a letitá,oprýskaná mašinka se do mírného , ale táhlého kopce, vždy dost zapotila.Po levé straně trati se táhl lán pole , kde se vlnily klásky obilí a dnes se tu na mě ježí prales z ostropestřce mariánského . Asi nějaký nový trend našich zemědělců. Na pravém břehu stráně , kde občas mezi porosty šípku prokoukla skála z drolící se opuky, se objevily první domky. V jednom z nich , v tom s oprýskaným ,se šedým štítem, kdysi bývala moje bývalá.Zahrada pod domem hodně zpustla a vítr si škodolibě pohrával s rezavým , drátěným plotem. Bágl na zádech mě začal tlačit a tak jsem vrazil palce pod popruhy a přidal do kroku. Malé nádraží jsem měl na dohled. Sloužívala na něm paní ve středních letech a modrá uniforma ji moc slušela. Před každým projíždějícím vlakem musela stáhnout závory, které byly asi padesát metrů od malé budovy s pokladnou. V letních měsících chodila jen ve světlomodré košili a záhyby košile se jí při každém jejím kroku tajemně vlnily.Dnes se závory zvedají automaticky a za okénkem pokladny se už nic nevlní.Kamarádi už čekali na nádraží , bágly měli naskládány kolem staré pumpy bez vody . Jen jsme se stačili přivítat už bylo slyšet houkání přijíždějícího couráku . Jízdu vlakem jsem měl moc rád . Nejen že bylo z oken vidět daleko do kraje , ale prostředí ve vagónu bylo hodně kontaktní a bezprostřední.Tolik zajímavých postaviček člověk nikde jinde neuvidí, než ve vlaku nebo na nádraží.Vagón byl slušně naplněný , ale vzadu byly dvě lavice sedaček volné.Sundali jsme ze zad bágly , lokli si piva z plechovky a kořalenky z placatice. Vlak vjel do hustého , borového lesa a já v tom pološeru přivřel oči. Jste „ hluchoněmí „ ??? Kodrcání vlaku protnul výkřik paní průvodčí. Asi padesátiletá ,pihovatá tvář s nepatrným knírkem pod nosem a začínajícími šedinami po stranách nedbalého účesu na mě špulila své masité rty. „ Promiňte , my jsme usnuli“ řekl jsem v sebeobraně a vykoktal „ Pětkrát do Blíževedel „
Hospoda na návsi hučela , jak jarní včelí úl. V pravém rohu, za studenými kamny, byl volný stůl. Objednali jsme si svijánky a alkohol s lidskou tváří. Prsatá hostinská ,s pletí lehce po sezóně, bez mrknutí přikývla a svou kyprou postavu bleskově otočila směrem k výčepu. Plné půllitry přesně dosedaly na reklamní tácky a při servírování tácku s pěti myslivci se paní hostinská lehce dotkla pravým prsem mé čepice z pivní pěny a zanechala tam malý kráter. Rychlým pohybem pěnu odmrštila na dřevěnou podlahu a vyštěkla „ Chlastej nebo ti to příště rozleju „ Dnes poprvé a naposledy jsme se všichni rozesmáli.
Rána v lese mají zvláštní atmosféru. Ještě než se slunce prodere větvemi stromů , tak už si ptáci mohou vykřičet své zobáky. Je s podivem, jak tak malá hlavička, dokáže vydat tak silný a krásný tón. Všechny ty zvuky nějak zvláštně zapadají do sebe , a když jeden přestane , tak jiný začne.Kouř ze smolnaté borovice olizoval stěnu skalního převisu a tiše se ztrácel v korunách stromů. Voda v kotlíku vřela , / jak rád říkám / přímo kokotem a káva oslazená medem zavoněla až k poslednímu spícímu spacáku. Každý vybaloval ze žracáku svojí ranní porci a dával pozor , aby mu nespadla do směsi popela s pískem kolem ohniště. Snažil jsem se navodit nějaké neutrální téma hovoru , ale moc slov do uhašení snídaňového ohně nepadlo.
Kráčeli jsme lesní cestou , lemovanou pískovcovými , skalními útvary, jeden za druhým , beze slov a gest. Náš cíl cesty byl vzdálen asi šest hodin svižné chůze. Byl to bývalý , zájezdní hostinec , s bodrým hostinským a různými loveckými trofejemi a s obrázky císaře pána na stěnách. Kolem páté odpoledne jsme se blížili k našemu cíli a mlčky se těšili na oroseného Březňáka s usměvavou tváří na stěně poháru. „ Asi uděj „ řekl první z nás . Od dolního rybníka , kde se chata nalézala k nám vanul pach spáleného dřeva. Když jsme vyšli z lesa na mýtinu , odjížděla od hromady kouřících trámů, poslední dvě hasičská auta.
Do nádražní restaurace jsme se dovlekli skoro za tmy a poručily si jen pivo, bez lidské tváře. Znuděně jsme koukali do sedající si pěny v pohárech a v tu chvíli prudce cvakly dveře výčepu a do místnosti přímo vtrhla skupinka turistů . Byli to lidé obou pohlaví a různého věku, ale ze všech vyzařovala nějaká zvláštní, pozitivní energie. Posadili se k dlouhému stolu a hned se začali pošťuchovat, plácat  po ramenou a propadat se ve zvláštní výbuchy smíchu. “ Idioti hluchoněmí , to nám ještě scházelo“ zavrčel naproti mně sedící kamarád. Skupinka „ němohlučných“ se dobře bavila, objednala si velkou mísu horkých párků a talíř hořčice a předháněli se , kdo na párku udrží více té žlutohnědé přílohy a vzájemně se tím krmili. Uprostřed nich seděl člověk s udržovaným plnovousem a vše s radostí pozoroval , jen občas se podíval na hodinky. Připadalo mi , že jsem na jeho prsou zahlédl lesknout se malou foukací harmoniku, kterou měl zavěšenou na koženém řemínku kolem krku.Ano , občas si ji přiložil ke rtům , ale žádné tóny jsem v tom všeobecném hospodském hluku nezaslechl. Muž s plnovousem se významně podíval na své zápěstí a pokynul na obsluhu lokálu.
Veselá skupinka se postavila na perón a čekala na příjezd vlaku. Souprava se skřípotem brzd zastavila , ale partu turistů to nijak nevyrušilo. Nastoupili organizovaně do poloprázdného vagónu. Vlak se cukavě rozjel a já upřeně hleděl  na muže sedícího ode mne vpravo přes uličku. Muž přiložil lesklý předmět k udržovanému plnovousu a já zaslechl známé westernové tóny.Zavřel jsem oči a přehrával si film , ve kterém jsem tu melodii kdysi slyšel. „ Jste pane hluchý, už potřetí se vás ptám , kam ten lístek chcete? „ Pihovatý obličej s lehkým knírkem se netrpělivě zamračil. Civěl jsem udiveně do známé tváře a marně začal přemýšlet o názvu mojí výstupní stanice. Celý vagón ztichnul.Tím , že se průvodčí  bojovně postavila mezi mne a ostatní cestující a celou svojí modrou uniformou mi bránila v rozhledu kolem sebe, jsem nemohl vidět, jak hráč na harmoniku sáhl klidným pohybem do kapsy své bundy a vyndal vlakový lístek. Pak vstal a lehce ji poklepal na rameno. Udiveně se na něj podívala a pak rychle spočítala skupinku cestujících, včetně mě. „ V pořádku , děkuji „ vykřikla a vztekle orazítkovala proužek papíru.
Hluchoněmý vlak dvakrát krátce zahoukal před blížícím se vjezdem do tunelu.

Luděk Don Šácha