FOLKtime - Vaše brána do světa folku

"Jen hosti" (dle konferenciérů) ovšem způsobují, že Folkový kvítek je na rozdíl od Brány nebo Dětské Porty špičkovým folkovým festivalem (letos mi připadala návštěva - zejména na pozadí hokeje - opravdu vysoká). Pochutnal jsem si na setu Vladimíra Mišíka & ETC. U Jarretu jsem cítil, že definitivně zacelil mezeru po Bohouši Vašákovi; to je pocit, který jsem z nich v loňské sezóně rozhodně neměl. Robert Křesťan s Druhou trávou ve složení: Emil Formánek (kytara), Petr Surý (kontrabas) a oba tradiční Lubošové (Malina, Novotný), mně udělal velkou radost. O momentálním složení DT se sice hovoří jako o "akustické sestavě",  ale výsledek jejich pódiového snažení je tak nadupaný (hlavně díky nekompromisní basové lince Pedra Surého a tomu, že to všechny viditelně baví), takže skladeb, které by "nemohli" zahrát, je asi minimum.

Trošku mně vadilo, že stále narůstaly mezery mezi jednotlivými hudebními sety. Vyplňované byly vším možným - od kankánu po dražení Šprckova kombiné. A konferenciéři byli snad až příliš nad věcí: Robertu Křestanovi říkali Rudolfe, Pavle Mariánové Pavlíno...

Folkový kvítek má ještě jednu důležitou funkci, a to že se na něm - jako na prvním velkém festivalu v sezóně - člověk potká po zimě se spoustou hudebních známých. Stalo se, byla to radost, fakt. Pokud jsem na někoho od samé radosti mluvil nějaké bláboly, tak se mu tímto omlouvám.

Hudlovačka
"Co je zas tohle za sound, Krtku?" "Francie, ne?" opáčil kontrabasista královéhradeckých Pročne, kteří posílili sestavu o dost dominantní akordeon. Tři zpěvačky k tomu vyšívaly překrásné vokály: škoda, že jsem je slyšel jenom rozehrávat se v zákulisí. Z celého "jídelníčku" východočeského Konkursu Zahrady jsem stihnul vyslechnout mírně přes polovinu kapel, ale hlubokých zážitků bylo nemnoho. Byl jsem zvědav na několik východočeských kapel, jejichž jména patří do kategorie "celkem známé jméno - buď jsem je neslyšel vůbec nebo jednou - nemám na ně žádné zvláštní vzpomínky, ale nejsem si jist, jestli to není moje vina". Z nich mě ale potěšily jenom Zbytky slušnosti: příjemný folkrock s písničkami, které bych si rád poslechl v klidu, abych zjistil, jestli mají opravdu tak chytré texty, jak mně připadaly. Jameki dělají obyčejný folk, ve kterém hrají důležitou roli vokály, které jim vůbec nejdou. Sestrám Šmejdovým (3) to zase zpívá docela dobře, ale jejich devítičlenná (!) kapela Šmehydlo produkuje rozpačitou a až neuvěřitelně řídkou muziku. Velmi samozřejmě působí na jevišti jednoduše trampští Pidilidi (útočiště zde nalezla Šárka Nováková), ale jejich písničky mě neoslovily. Kromě důvěrně známých bluegrassmanů (Modrá kref, Freegrass) jsem další slyšené kapely neznal vůbec, ale myslím, že nejdůležitější jméno k zapamatování zní Jana Věnečková. Ne že by mi desetiletá zpěvačka a houslistka skupin Mother's Angels a Věneband způsobila tak mimořádně hodnotný hudební zážitek, ale je dobré vědět, kdo se s vysokou pravděpodobností a péčí zjevně zaangažovaného tatínka stane během pár let dětskou hvězdou.

Starohory
Hana Ulrychová letos slaví půlkulaté jubileum; napsat to přesněji se samozřejmě nesluší, ale co řeknu, je, že zpěv, který nepoztrácí během rozsáhlé kariéry ani kousek rozsahu, barvy, čistoty, síly, prožitku - to je malý zázrak. Slyšel jsem ji s bratrem Petrem a Javory v Gongu a přijedou-li k vám, neváhejte. Nehrají prý až tak často, protože Petr Ulrych se musí v Brně věnovat svým muzikálům: nikološuhajovské Koločavě a čerstvě uvedenému Máchovu Máji.

Prahory
Kdysi, ach, tak dávno, kam lidská paměť téměř nesahá (myslím, že prahory byly letos v březnu) jsem si udělal Den s Jiřím Plockem. Píšu to tu hlavně proto, abyste věděli, že nesešel z muzikantského světa, přestože jeho Teagrass se na scéně objevuje prý naprosto výjimečně, a pak proto, aby bylo známo, v jakých rolích můžete pana vydavatele objevovat. Odpoledne v Unijazzu udělal poslechovku o balkánské - až na výjimky řecké - hudbě, lidové, či alespoň folklórem inspirované. Večer v KD Kaštan pak vystoupil - v pořadu, který nazval Písňobraní - v duu s houslistkou Jitkou Šuranskou. Hráli lidovky z Horňácka i odjinud "stojící na základech tradiční karpatské smyčcové (tedy hudecké) muziky". Pod toto prohlášení se ovšem vešlo i občasné prostřídání sestavy housle - housle obsazením housle - píšťala nebo dokonce housle - mandolína a také mírně najazzlé improvizování.