FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Samozřejmě, že folktimové nároky na rychlost dodání reportáže jsou vyšší, než tempo, které jsem právě nastolil, ale v létě se člověk poměrně často ocitá v situaci, kdy okolnosti brání zasednout k počítačové klávesnici. Chci doufat, že i v srpnu se najde ještě dost čtenářů, kteří si rádi přečtou o letošním národním finále Porty, které se již tradičně konalo poslední červnový víkend v lesním divadle v Řevnicích.

Upřímně řečeno, jel jsem předposlední červnový víkend na festivaly jako doprovod své ženy, která v pátek i v sobotu postupně hrála s oběma svými kapelami. Prostě jsem to tak chtěl a doufám, že moji ctění čtenáři mě už znají natolik, že tuší, že moje úloha byla přece jen jiná než převážený balík či noční řidič (ve skutečnosti funguji výhradně jako denní řidič). Že jsem oba festivaly navštívil velice rád a tedy o nich i rád něco drobného napíši.

Myslím, že nikomu kdo čte (ZDE!) nebo poslouchá (Radio Folk – Zvukové Hrubky) nějaké moje výstupy, nemusím už vyprávět, co je to pořad Třináctého na třináctce. Omlouvám se tedy, nicméně krátká vysvětlivka pro ostatní velevážené čtenáře. Zjistil jsem, že poprvé jsem o zvláštním způsobem pravidelné akci, konané v Komunitním centru v Nových Butovicích (Praha 13) napsal před více než šesti lety. Ještě o nějaký rok déle tedy Lucie Haschková jako

„Naposledy jsme tady hráli ještě před rekonstrukcí,“ konstatoval uprostřed koncertu kapelník Pavel Kopřiva a jal se vyprávět střípky veselých historek z dávných časů, kdy si každý muzikant, který zpět do Brna neřídil, zájezd do Prahy pěkně užil. Já jsem si při tom zase uvědomil, že v poslední době nějak přibývá v programu Malostranské besedy kapel, které si tu zahrají, přestože nepatří mezi její inventář – tedy pravidelně zde vystupující skupiny

„To by mě zajímalo, kdo ti teď tohle všechno manažeruje,“ ptal jsem se před začátkem úterního koncertu. „Já sama,“ odpověděla mi hrdě Pavlína Jíšová, takže jsem okamžitě spolkl svoje výhrady. Chtěl jsem totiž prudit dotazem, jak je možné – když už mě nikdo přímo na pražský křest nového alba nepozval – že nikdo aspoň nebombardoval prostor e-maily o tom, že bylo natočeno album, je úplně skvělé a rozhodně si nenechte ujít jeho křest.

„Malostranská beseda – to je jak když člověk hraje v Lucerně, jenom trochu v menším,“ vysvětloval mi Míša Leicht, proč se těšil na to, že si Cop po dlouhých letech zase zahraje v Malostranské besedě. Proč nervózně sledoval počet prodaných lístků (který dostoupil úrovně „plno“, nikoli „vyprodáno“), děkoval všem divákům za jejich přítomnost, sliboval sám sobě, že příště jich určitě přijde ještě víc, několikrát se k tématu vracel…

Pódium tak akorát velké, aby se tam tři muzikanti pohodlně vešli; přesto jednomu z nich (prý nikoli poprvé) spadl během hry kontrabas dolů: „To nic,“ komentoval to jeho spoluhráč, „on se živí jako opravář hudebních nástrojů, takže si to zase spraví.“ Když řeknu, že nešťastný kontrabasista byl Pavel Peroutka, jeho spoluhráč Jirka Holoubek (a pódium se vynacházelo v Salmovské literární kavárně), tak modří už vědí, že jsem navštívil koncert Jiří Holoubek tria.

Když vám řeknu, že jsem právě přišel z Tříkrálového večírku, tak si budete myslet, že kecám a dlužím vám článek přesně měsíc (což znamená méně, než obvykle…). Ba ne: veselé kostýmované šou, kterou si vymyslela Bílá nemoc a zvala si na ni hromadu hostů, se tak začalo říkat proto, že pro ni byl vyhrazen lednový koncert Bílé nemoci v Malostranské besedě. A koncert Bílé nemoci v Malostranské besedě se koná vždy první týden v měsíci… prostě to tak vyšlo.

„Colour Fest – to jsou pořádný barvy, rozumíš? Colour znamená barvy a fest jako festovný, jako pořádný, rozumíš?“ (Kdo by chtěl říct, že ten festival se nejmenuje Colour Fest, nechť ví, že oficiální názvy někdy nejsou důležité: Zahradu v éře, kdy byla ve Strážnici, také místní zásadně nazývali FolkFest…) Seděl jsem na obědě v rázovité restauračce na pomezí čtvrtí Hulváky a Moravská Ostrava a kuckaje smíchy poslouchal jsem, co místní lid říká o velkém festivalu

Ne úplně všechno na tomto světě a v srdci Evropy zvlášť jde od desíti k pěti; jedním z důkazů je Folková růže. Loni jen dvoudenní, letos rozšířená na dřívější třídenní rozměr (pravda, pamatuji i týdenní Folkovou růži…): tím jsem byl tak zaskočen, že už jsem nedokázal zajistit svůj pobyt na celém festivalu. To vytýkám před závorku následující reportáže, ve které se tudíž nedočtete nic o – jistě skvělém – čtvrtečním koncertu Tonyho Trischky, Roberta Křesťana & Druhé trávy.

Ještě loni jsme s banjistou Petrem Voštou (Cimpr campr, Sunny Side, Vabank Unit) stáli po krk ve vodě uprostřed vodrantského koupaliště a dohadovali se, jestli jezdí víc diváků na právě probíhající Banjo Jamboree nebo na strakonické Jamboree. Na největší nebo na nejstarší evropský bluegrassový festival? Pro letošní rok z nich zbyl už bohužel jen ten „nejstarší“. Ne že by snad nebylo dost různých bluegrassových festivalů, od těch konajících se před buřtkioskem

Říká se, že recenzi desky píše vždy jen ten nejrychlejší, ostatní píší recenzi recenze, recenzi recenze recenze atp. Obávám se, že do určité míry to bude platit i o tomto shrnutí výsledků našeho Hodnocení desek za rok 2012. Přihlásil jsem se o jednu jeho verzi rád, ale kolega MK je pilnější, takže sice mám možnost reagovat na jeho článek a na reakce na něj, ale zato již jsou vyčerpány některé oblíbené statistické pohledy.

Akce malé: v hezkých, ale ne zrovna převelikých prostorách, které navíc nebyly úplně nadoraz zaplněné. A ti velikáni? V prvém z popisovaných koncertů konajícím se v Žižkovském divadle Járy Cimrmana hrál Vlasta Redl. Písničkář, o kterém snad není pochyb, že by na samostatném vystoupení vyprodal téměř jakkoli velký pražský sál. S ním tu byli ještě další: jeho skorosoused a světoběžnický souputník Slávek Janoušek, Arnošt Frauenberg, který se poznenáhlu

Na vědomost dávám a současně se eventuálně omlouvám, že základní informace o tom, co je festival v Rudolstadtu, budu tentokrát podávat jen ve stručné formě: kdo by snad o tomto festivalu nic nevěděl nebo se potřeboval dozvědět více, nechť se (kromě jistě mnohem poučenějších zdrojů, které jsou dostupné) podívá třeba na reportáž z mé první návštěvy Tanz- und Folk Festu v Rudolstadtu v roce 2007.

Milí čtenáři, omlouvám se, že se s Vámi tak trochu vracím do minulosti, kdy jsem sestavovával nekonečné poudačky z akcí, které jsem navštívil za bezmála celé roční období. Dospěl jsem postupně k názoru, že přes některé výhody takového počínání převažuje to, že mně se takové hromady slov najednou špatně píší a Vám možná čtou a že to nebudu dělat. Dokonce bych řekl, že jsem to nějaký čas vydržel. Nicméně v lednu a únoru – mimochodem v měsících,

Ptáte se, proč jsem – ač Pražák – jel na Xindla X do Jablonce nad Nisou? Prostě jsem v době, kdy projížděl se svým turné Prahu – tuším to byla Akropole – měl něco nepominutelného. A také jsem nepominutelně toužil ho zase jednou spatřit naživo. Městské divadlo v Jablonci je klasická, ale ne až tak převelká prostora, všechny ty balkóny

Ve své předchozí povídačce o koncertu k 35 rokům Asonance jsem si pochvaloval, jaká je to radost, když se kapele daří a vyprodá Lucernu, protože historek o tom, že se někomu nebo něčemu nedaří, je v poslední době nějak příliš. Rosťa Čapek, hlavní postava dnešního vyprávění, to je taky velký organizátorsko-obchodní mág a večírky na počest výročí

„Chlapci, dojali jste mě,“ sděloval jsem o přestávce v zákulisí velkého sálu Lucerny Luboši Pickovi a Mirovi Rokytovi, dvěma ze zásadních hybatelů Asonance. „Teď už je před vámi jen Strahov, maximálně jestli si chcete po cestě zahrát ve Sportovní hale.“ No, všelijak se smáli a ošívali, samozřejmě. Jenže to se ošívali v uplynulých letech taky, když jsem jim v nadšení nad nějakým vyprodaným zásadním pražským sálem, který navštívili se svým

Zrovna jsem si nedávno říkal, že jsem Malostranské besedě od jejího znovuotevření svými pár návštěvami zase tak moc nedal a vida: teď jsem se tam usadil málem trvale, a to za účelem slavení. Nechápete? Posuďte sami. Bílá nemoc – 20 let. To je nějaká doba, co? Pravda: v některých pramenech se udává, že Bílá nemoc vznikla téměř jako přímé pokračování legendární kapely Bonsai v roce 1990, ale 20 nebo 21 let - to je nakonec jedno, rozhodně je to důvod