FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Ať si kdo chce co chce říká, já tvrdím, že když se v jednu chvíli konají v jednom nevelkém městě dvě folkové (tedy na stejné publikum cílící) akce, je to ohromná (a docela častá) chyba. Z určitého úhlu pohledu můžeme za nevelké město považovat i pražskou čtvrť Vysočany – podle Wikipedie zde žije asi 15 000 obyvatel. Ale ano, vím, že v rámci velkoměsta se to tak docela nepočítá. Ale stejně – když člověk poslouchá časté (a často oprávněné) nářky nad slabými návštěvami výživných akcí, tak si říká – proč se vlastně jejich pořadatelé nezajímají, kdy a co se plánuje v sousedství...?
Zkrátka a dobře: Pozván na finále - myslím že už dostatečně proslulé - hudební soutěže Notování, těšil jsem se, že po roční pauze zjistím, jak si tato stojí. O něco později jsem zjistil, že ve stejný den se koná o 500 metrů dále na severoseverozápad Folkové Podviní, už 12. ročník příjemného festivalu, na kterém bych si rád poslechl pětatřicetiletý Hop trop, Pavlínu Jíšovou s přítelkyněmi, obnovený Scarabeus, který jsem ještě neslyšel, nebo Ztracené iluze, trio Jamajky Koblicové s bratry Zatloukalovými. Vzhledem k dřívějším povinnostem a odchodu na Notování jsem slyšel pouze pátého účastníka – AG Flek. Ale pokud nejste z Vysočan či aspoň z Prahy, tak napřed trochu popisu místa: Podviní je vlastně romantický dětský park (či hřiště), myslím, že skvěle provedený, stromy tam rostou kořeny vzhůru (viz foto), mezi skalami a balvany se proplétají chodbičky a tunely a místo tvoří – při troše dobré vůle – jakýsi přiškrcený amfiteátřík. Když je hezké počasí (to bylo!), sedící se na příkrých svazích pečlivě ukotví a stojící si v nevelkém středovém koridoru plivnou pod nohy, tak si mohou užívat, že poslouchají muziku na překrásném místě. Času na studování místa děje jsem měl opravdu dost: většinu doby, kterou jsem měl na pobyt na Folkovém Podviní vyhrazen, spolklo zvučení. Zvučení velmi pozvolné, nespěchající, každý rockový festival by mohl závidět... ech.
A pak konečně již zmíněný AG Flek: na jeho vystoupení jsem si ujasnil, co to znamená být definitivně zařazen mezi legendy. Nepřetržité rojení fotografů pod pódiem, radost z každého z těch krásných songů pánů Viktorina a Markytána, co se hrály (Letní, Tak to jezdívá, Vítr Safián, Před sedmou večer, Samba, Můžeš mě holka...), nostalgické evidování, kde kterého z mých velkých oblíbenců okousal čas... Ale taky dlouholetá absence nějaké nové písně a pocit – přes všechna velkolepá Vašíčkova sóla a neodbyté Velčovského bicí – že už to tak skvěle nezařezává jako kdysi a že hlasy – hlavně ve sborových partech – fungují méně a méně. Nejlépe to pořád ještě zpívá Blance Táborské, ale to konec konců platilo vždycky...
A pak rychlý přesun k jihojihovýchodu a o hudební generaci až dvě mladší finalisté – jaká náhoda! – také 12. ročníku Notování soutěžící v tomto pořadí: Choroši (střední Čechy), Trio P.E.S. (Františkovy Lázně), Anna D. (Vrkoslavice u Jablonce nad Nisou), LoukaBand (Čechy), Rendez-fou (Jihlava) a Isara (Mladá Boleslav). Pokud mně neznámý dramaturg Rady Notování chtěl srovnat pořadí kapel vzestupně podle jejich očekávané výkonnosti, povedlo se mu to téměř dokonale nejen z pohledu pozdějšího rozhodování jeho kolegů, ale i z pohledu mého a částečně i z pohledu publika. Hlavní putovní cenu, Harfu kněžny Libuše (ve skutečnosti plechovou valchu...), dostala od diváků Isara, které bych já rovněž přiřknul prvenství. Jasně – jsou to „jen kelťárny" a nejsou ani muzeálně čisté a od Irů nerozeznatelné, ani neotvírají žádné překvapivé hudební obzory. Ale slušně napsané a příjemně znějící písničky servírované s chutí hrající a výborně vyhranou kapelou vytvořily dojem, který žádná jiná z mimořádně kvalitních (jak se zmíním dále) kapel večera nepředčila. I když... oproti Rendez-fou, to u mě bylo o prsa vietnamské ženy, odpusťte mi to klišé. „Takové normální folkové" trio, u kterého se těžko vysvětluje, v čem je to kouzlo, pokud ho neuslyšíte. Schopnost být na úrovni vážní i veselí (to vůbec není samozřejmé), hudební zkušenosti začínající už ve skupině Honzíkova cesta a výkon zpěvačky Jany Gregárkové, která je nenápadně skvělá, jak jsme se shodli s kolegy. Přestože se jednalo o večer výtečných zpěvaček, myslím, že Jana byla nejlepší a překonávala hlasově mnohem nápadnější front-women Elisabeth Denysyuk (Trio P.E.S.) a Aničku Drábkovou (Anna D.). Ale to vše zcelovalo a povyšovalo jakési... kouzlo. Někdo ho má a někdo nemá. Rada Notování udělila Rendez-fou svou cenu – Palmu vítězství (jakousi drobnou rostlinku, která ovšem časem vyroste a svého držitele z domu vyžene).
Na třetí pořadí hlasovadla jsem po náročné úvaze zapsal LoukaBand a uvádím to také a zejména proto, že jsem se na tomto webu před téměř rokem velmi ošíval nad jejich vítězstvím na Portě - tak aby všichni viděli, že v tom nebylo nic osobního. (Hlasovadlo jsem nestihl odevzdat.) Nakonec mi LoukaBand připadal přínosnější než P.E.S. (v podstatě doprovodné kombo skvělé zpěvačky pohybující se někde mezi swingem a šansonem, určitě silnější interpretačně než autorsky) a výrazně vyhranější než Anna D. (zajímavé a nadějné folkrockové kvarteto, které se však zjevně pohybuje na samém počátku své dráhy, myslím, že i ten „vtipný" název Anička časem odvrhne...). Silné rysy muziky LoukaBandu, tak jak jsem si je pamatoval, zůstaly zachovány, repertoár mně přišel o něco lepší a ocenil jsem, že výkon houslistky Helen Kuglerové byl o stupeň niternější a méně vnějškový. No, a Choroši – u mě kousek za zbytkem pelotonu. Jakkoli chci vždy ocenit jejich snahu osobitým způsobem pěstovat trampskou muziku hoptropácké větve, vždycky mně tam cosi překáží. Tentokrát třeba snaha „veselé" kapely o vážnou píseň (ta čtvrtá věc, ta o stolu, ta byla opravdu slabá) a rytmicky rozhádané kytary i akustická baskytara v těch pasážích, které měly být právě rytmicky efektní. Ovšem ale: v diváckém hlasování byli Choroši druzí (1. Isara; 3. Rendez-fou; 4. Trio P.E.S.; 5. Anna D.; 6. LoukaBand) a přítomní dramaturgové Pavel Bárny Barnáš a Luboš Stráník je okamžitě pozvali na dva festivaly (což se nikomu z dalších přítomných nepodařilo). Tak vidíte, jak je jakékoli hodnocení subjektivní.

Subjektivně musím také sdělit, že letošní ročník - nebo jeho finále – byl mimořádně kvalitní, ať už se jedná o trend (doufejme) nebo mimořádnou událost. Hostující loňský vítěz Čáry máry se mně zdál o třídu méně zajímavý, než všichni letošní finalisté. A k tomu objektivně vzato: sálek v patře maxiobchodu s hudebními nástroji Music City byl tentokrát (viděl jsem ho tak poprvé) naplněný velectěným publikem po okraj, i když samozřejmě netvrdím, že je to kdovíjak velká hala. A dále: čtyři z letošních šesti finalistů byli loni finalisty národní Porty. Když jsem kvůli tomu vystřihl poklonu konferenciérovi Milanu Belmondovi Plchovi, jakožto zástupci Rady Notování, řka, že v 80. letech bývaly ve finále jejich velkého vzoru – Písní dlouhejch cest – přece jen o vrstvu až dvě jiné kapely, než ve finále Porty, skromně se bránil, že prý byla jiná doba. Byla – nebyla: myslím, že když někdo během dvanácti let vypěstuje soutěž – setkávání muzikantů, na kterou se sjíždějí kapely z celých Čech (na Písních dlouhejch cest hráli téměř výhradně soutěžící z Prahy) a celý ročník je zájemci obsazen během několika hodin, tak si rozhodně obdivné mručení zaslouží.
Což mě vede k smířlivému závěru celého článku: dobrá, když někdo „vyprodá" (ty uvozovky proto, že na Folkové Podviní je vstup volný: Je to dobře? Není? Ale to už je jiná písnička...) svou akci do posledního místa, tak mu vlastně nikdo další nekonkuruje a mohou být tudíž dvě akce najednou. Klidně i ve Vysočanech. Sláva vysočanským folkovým čtvrtkům...

Folkové Podviní – 12. ročník (Scarabeus, Ztracené iluze, AG Flek, Pavlína Jíšová a přátelé, Hop trop), 4. června 2015, Praha - Vysočany, park Podviní
Finále Notování – 12. Ročník (Choroši, P.E.S., Anna D., LoukaBand, Rendez-fou, Isara, hosté Čáry máry, 4. června 2015, Praha - Vysočany, Music City Club

Komentáře pro tento článek

Přidat Nový Hledat RSS

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."