FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Milí čtenáři, omlouvám se, že se s Vámi tak trochu vracím do minulosti, kdy jsem sestavovával nekonečné poudačky z akcí, které jsem navštívil za bezmála celé roční období. Dospěl jsem postupně k názoru, že přes některé výhody takového počínání převažuje to, že mně se takové hromady slov najednou špatně píší a Vám možná čtou a že to nebudu dělat. Dokonce bych řekl, že jsem to nějaký čas vydržel. Nicméně v lednu a únoru – mimochodem v měsících, o kterých se traduje, že jsou z hlediska živého hraní mrtvé – jsem zavítal na několik velice pěkných koncertů a rád bych se o své dojmy s Vámi podělil. Nic se těch písmenek nebojte a pěkné čtení.

Padesátý Open Mic…

„Nápad založit v Praze písničkářskou scénu àla Greenwich Village 1961 vzešel z hlavy mladého autora písní, básní, překladů a publicisty Michala Bystrova někdy na podzim 2006.“ To stojí napsáno – jako úvod Slova k historii – v doprovodném bulletinu k 50. Open Micu POTRVÁ; dobře že tak. Dobře že byla vynálezecká role Michala Bystrova připomenuta, protože nedouci jako já by mu ji klidně upřeli; Bystrov sám se jako recitátor zmiňovaného 50. dílu pořadu zúčastnil. A dobře že 50. Open Mic, dobře že neúnavný tahoun Honza Řepka (protože vynálezce nemusí být ten, kdo svůj nápad pilnou prací opakovaně uvádí do života). Cyklus vydupaný ze země pro všechny písničkáře, kteří si chtějí zahrát, pod heslem „kdo hraje, přijde, kdo hledá, najde,“ už se stal na naší scéně její významnou součástí a 50. večer měl silně slavnostní ráz, kterému bylo tentokrát obětováno i motto „každý, kdo se třeba na místě přihlásí, si zahraje + jeden host“. Všichni dopředu naplánovaní byli totiž významní hosté. Zahájil zábavný akordeonista Marek Vojtěch. Hned potom pastva pro uši nejchutnější – Zdena a Jiří Tichotovi. Ne s loutnou a renesancí, jak jsem myslel, ale s kytarou a převážně písničkami ze Spirituál kvintetu, jako jsou třeba Svět s náma houpá, Zlatá klec, Co prej bude s mojí duší nebo Širý proud s doprovodem na tón stejným, jako na nahrávce z roku 1969. Skvělá Martina Trchová, která ve mně vzbudila vysloveně pocit nedostatečnosti z toho, že jsem ji nesmírně dlouho neslyšel v delším bloku. (Chcete-li vědět, jak jsem tento pocit řešil, pohleďte k závěru tohoto článku.) Čas po přestávce patřil videodokumentu Honzy Řepky a Tomáše Berky, dokumentu mapujícímu vznik a provoz Open Micu, dokumentu, který ke „kulatinám“ určitě patřil. Písničkáře Lumíra Slabého jsem ještě nikdy naživo hrát a zpívat neslyšel a nezměnilo se to ani po popisovaném večírku. Zato vím, že umí slušným způsobem recitovat svoje dost pozoruhodné vlastní verše a že to (on nebo Honza Řepka?) uměl zařídit tak, že ho k té recitaci melodramaticky doprovázel Vláďa Merta na kytaru. Slabý odešel, Merta zůstal; jeho blok byl velký zážitek jako skoro vždy, tentokrát bez největších hitů, zato pod heslem „to je Open Mic, zde se dají zkoušet různé věci.“ Krystyna Skalická hraje na akordeon a působí dosti divadelnickým dojmem. Postupně nám zahrála koledu, text Magora Jirouse a jeden kousek v polštině (pochází z Českého Těšína). Po druhé přestávce přišel „hlavní host“ – tedy ten, kdo hraje nejdéle – což byl tentokrát písničkář s kytarou Joel Bros, Francouz, který strávil dětství v Africe a - řekněme - střední věk tráví na Slovácku. Doprovázelo ho trio tří mladých Čechů (akordeon, violoncello, perkuse). Joel se uvedl řečí o možnostech francouzského šansonu, načež sám prakticky doložil, že jsou velké: přestože zpíval výhradně francouzsky, dojem, který zanechal, byl značný. Na závěr zazpíval hostitel Honza Řepka s Martinou Trchovou, Brosovým triem a vlastně celou neuvěřitelně našlapanou kavárnou Řekni, kde ty kytky jsou.
Cyklus Open Mic je bezesporu pozoruhodné dílo, na které stojí za to stále upozorňovat, a jeho 50. díl tuto skutečnost dokonale podtrhnul. V té obrovské tlačenici, kde nebylo k hnutí, se proplétali např. Vítek Sázavský, Jakub Noha… Kdy jste naposledy viděli nějaké (nehrající) muzikanty na koncertě svých kolegů?

---