FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Já vím, že mně to zase dlouho trvalo, promiňte. Ale byl to tehdy takový zběsile horký červnový den, stejně jako je teď zběsile horký červencový. Bude se dobře vzpomínat. Ač mně to připadá neuvěřitelné, tak už to byl 11. ročník Folkového Chvojení a téměř neuvěřitelné se mně zdá i to, že až teprve letos jsem se přijel podívat. Budu mít tedy takové ty začátečnické postřehy; pokročilí návštěvníci Chvojení mně doufám prominou, ostatním se budou třeba hodit.

Folkové chvojení se koná každoročně v arboretu u obce Vysoké Chvojno. To ví kdekdo, i ten, kdo tam nikdy nebyl, věděl jsem to tedy dávno i já. Ale co si pod tím představit? Budeme sedět celou dobu v nějaké přerostlé botanické zahradě? Nebo „62 druhů jehličnanů a 152 druhů listnatých keřů a stromů, často exotických“ je uspořádáno do podoby pralesa i s papoušky a liánami? No, amfiteátr, kde se festival koná, je zcela na kraji arboreta, takže o něj se nakonec zas tak moc nejedná, ale amfiteátr je moc hezký, zasazený mezi urostlé duby a kaštany a velmi „svislý“, takže se na malou plochu vejde hodně lidí (bylo vyprodáno, fakt už neprodávali lístky) a všichni dobře vidí. Cestou k amfiteátru jsou malé mýtinky určené pro ty, kteří chtějí přespat na místě mimo auto (ještě teď cítím kořeny pod lopatkou…), no a auta – ta musíte prostě udat někde ve vsi. A fronty na pivo u stánků nad amfiteátrem, ty jsou řádské, odpovídající návštěvě… ale celkem lze catering pochválit. To hlavní, čím jsem začal, ještě jednou podtrhnu: pěkný lesní areál nechává své hosty přežít tropický den v příjemném stínu, takže až globální oteplení postoupí příští červen zase o několik stupňů výš, neváhejte a přijeďte na Folkové Chvojení.

Ale už honem k mnou slyšené hudbě. Z pátečního koncertu jí byla tak půlka: slyšel jsem ještě kousek Lenky Slabé & Triolly, i s Bodláky ve vlasech jako přídavkem. Poprvé jsem slyšel někdejší čtyřicetiletý talent Country Radia, Tonyho Jocha. Jeho doprovodné seskupení a přátelé „je vždy jedinečné“, jak říká web (není to poněkud zvláštní?) a v pátek večer zahrnovalo např. Michaela Vašíčka nebo Karla Macálku a hrálo skvěle. Tony Joch je obdařen dobrou barvou i technikou hlasu a napíšu to, co jsem prohlásil hned na místě: živě lepší, než z desky. Poslední dvě položky by stačily většině festivalů minimálně na dva festivalové vrcholy, ve Chvojně jsme si je poslechli po sobě v pátek večer: Žalman & Spol. a Robert Křesťan & Druhá tráva. Samozřejmě obrovský úspěch obou sestav. Žalman & spol. zařadili vzpomínku na Vaška Součka a závěr s házením vlaštovek, klaněním na forbíně a standing ovation zahrnoval viditelně dojaté muzikanty. Robert Křesťan – jak je zvykem – moc nemluvil, o to víc zpíval a na závěr musel třikrát přidat.

Čtrnáct položek nám připravil dramaturg Víťa Troníček na sobotu. Ještě před polednem zahájil Jindra Černohorský s kapelou a chytrým folkrockem, snad až moc hodným, a následující ostravská Dominika zahrála typický trampfolk (aniž vytahovala trampské rekvizity). Madalen – to byly samozřejmě hlavně tři krásné dívčí hlasy, krásné každý zvlášť, ale hlavně dohromady, a písničky z pomezí folku, country a bluegrassu, často s převzatými melodiemi. Cop zvolil repertoár z celé obrovské plochy 44 let své existence: od Nic víc a Tennessee Waltzu jako přídavků po novinky z připravovaného alba. Škoda, že „nehrnul“ jako obvykle, ale spíš než kapela za to mohlo špatně zvučené banjo. Koncert Šany – to prostě nejsou „jen“ písničky, jedna za druhou. Vždycky je slyšet, že si Petra svůj set pečlivě připravuje a skládá ho jak pestrobarevnou mozaiku. Ber nebo ne, je to tak. Tentokrát s klarinetistou Václavem, hostujícím v několika skladbách. Pestrý set měly i Ladybirds, ale u nich je důvod jiný: „Vypůjčujeme si písničky z různých žánrů a předěláváme si je k obrazu svému“, jak řekla kapelnice Alena Schernstein Vítová. Kromě úžasného vokálu jsem u nich obdivoval hlavně to, jak hutnou muziku vytvoří ve třech, a ovšem i schopnost strhnout publikum. Rolničky, „slovenské Brontíky“, jak o nich praví web festivalu, jsem slyšel jenom z dálky, protože jsem musel přeparkovávat auto… a taky možná jíst…

Neřež
zdroj: FB Folkové Chvojení

Neřež jsem naštěstí stihl; nevím, jestli hráli tak mimořádně dobře, nebo jestli jsem byl mimořádně otevřen jejich směrem, ale to je vlastně úplně jedno: pro mě jeden z největších zážitků z Chvojení. V současné podobě tria (s Robertem Fischmannem) zpívali Zdeněk Vřešťál i Vít Sázavský jak o život a měl jsem pocit, že se vrátili k většímu důrazu na (minimálně) dvojhlas, v čemž jsou bezkonkurenční. Přelet M.S. jsme bohužel neslyšeli, protože „Romča je nemocná“ (myslím, že nebylo řečeno která, tak tedy oběma dámám přeji pevné zdraví). Štěstí přeje připraveným a připraven byl dramaturg Víťa Troníček i písničkář Hynek Kočí, který zaskočil jako vítěz východočeského kola Porty. Skvělý nápad – koho lépe vybrat do špičkového východočeského festivalu? Hynek Kočí hrál závažný až vážný folk a musím říct, že s jeho typem jsem se příliš v předkolech Porty, která jsem viděl, nesetkal.

Marien & Víťa Troníček – v podstatě vrchol festivalu. Spousta kapel pořádá spoustu festivalů, ale na řadě z nich se příliš neprojevuje, kdo je tam domácí. Marien jsou opačný extrém: jsou se svým festivalem zcela prorostlí, diváci je milují, protože to oni jsou Chvojení, stejně jako milují festival, protože jsou na něm všude stopy Marien. Samozřejmě by to nebylo nic platné, kdyby výborně nehráli a nezpívali dobře napsané písně. Iva Jahelku jsem ale opravdu dlouho neslyšel, takže mě ani nevadilo, že nemá asi žádnou úplně novou soudničku; rád jsem si zopakoval ty existující, od Cikánské balady až po porevoluční kousky. Epydemye nezklamala a postarala se o celkem již čtvrtý standing ovation. Kromě skvělé „tlakové“ hudby a dobře zvolených písniček si pomohla i „návody k činnosti“, takže celý amfiteátr vstal, předstíral tanec v uzoučkých řadách mezi sedadly a tleskal na každou dobu… škoda. Stejného ocenění se na závěr jejího setu dostalo i Věře Martinové s její mladou kapelou Meritum; prostě legenda s výborně zvoleným setem a stále skvělým hlasem. Na šlusující AG Flek jsem se opravdu, ale opravdu hodně těšil, ale musím uznat, že pokud měli diváci na závěr víc a víc jančit, tak na AG Fleku se to poněkud zadrhlo. Trošku se zklidnily písně, ale hodně způsob podání, spíš možná „prodání“ flekovského legendárního umu. Nu což, mně to rozhodně nevadilo a doufám, že většině publika také ne. Na Folkovém chvojení se v tuto chvíli ještě nekončilo: představili se osvětlovači, zvukaři (Petr Michal, pódiový zvuk Helena a Karel Ťoupalovi), všichni všem zatleskali, setrvávající muzikanti se shromáždili na pódiu a… a zazněla, celým amfiteátrem zazpívána Amazonka, pak Rosa na kolejích, poděkovalo se nejbáječnějšímu publiku… a pak… copak ještě gigantičtějšího bude…? „Vy chcete tu blbost, co?“ pravil Víťa Troníček a začal něco o tom, že slunce za hory zmizelo v dáli…

Ale tak to zřejmě má na Folkovém chvojení být, aby to dobře fungovalo. Slovutný dramaturg, namísto toho, aby reprezentoval, ať už na pódiu (to občas dělal) nebo někde v zákulisí s novináři či místními V.I.P., tahá do schodů a ze schodů muzikantům nástroje a vybavení, s celou svojí kapelou, mimochodem. (Samozřejmě, že festival tohoto typu disponuje ochotnými dobrovolníky v jednotných zelených tričkách…) V noci z pátku na sobotu – tedy před vlastním koncertem – neúnavně jamuje. A lid ho miluje. Ale jestli snad máte pocit, že se nějak svrchu usmívám, tak to tedy ale jen docela maličko. Protože důležitý je výsledek a před tím smekám. Atmosféra Folkového chvojení je skvělá (hodně se na ní podílela i dvojice moderátorů Míra Ošanec – Blanka Prudilová), ale hlavně osobitá, tak osobitá, že se skoro chce říct „nenapodobitelná“. Určitě stojí za návštěvu. Určitě se vám vyplatí přijet, i když příští červen zrovna mimořádně nebudou tropická vedra.

Folkové Chvojení, 17. – 18. června 2022, Vysoké Chvojno, přírodní amfiteátr